Jak funguje lidské ucho
Ušní boltec zachytí zvuk ve formě zvukové vlny. Zevní zvukovod přivede tuto zvukovou vlnu k bubínku. Bubínek je blanka, na které jsou srostlé tři kůstky (kladívko, třmínek a kovadlinka). Nárazem zvukové vlny se bubínek a s ním i kůstky rozkmitají. Tím došlo k přenosu zvukové vlny do středního ucha. Kmity jsou ze středního ucha přeneseny do hlemýždě, ve kterém jsou tři řady vnějších a jedna řada vnitřních vláskových buněk. Vnější vláskové buňky jsou rozkmitány. Zvukové vlny jsou převedeny na nervové bioelektrické impulsy, které jsou dále odeslány do systému vnitřních vláskových buněk, kterých je však už jenom jedna řada. Každý decibel je zachycen jinými vláskovými buňkami. Vysoké tóny se zachycují hned na začátku hlemýždě, kdežto nízké až u vrcholu hlemýždě. Z vnitřních vláskových buněk jdou impulsy sluchovým nervem do dvou sluchových drah, které se vzájemně kříží v míše. Sluchové dráhy odvedou impulsy do kůry mozkové, kde je centrum sluchu a řeči.
Pokud je na této dráze cokoliv špatně, projeví se to poruchou či ztrátou sluchu, která může mít charakter dočasný nebo i trvalý.
Anatomie lidského ucha
Vnější ucho (auris externa) se skládá z boltce, zvukovodu a bubínku.
Boltec je tvořen chrupavkou (pouze lalůček chrupavčitou kostru nemá) a směřuje akustické vlny do zvukovodu. Velikost a tvar boltce nemají vliv na sluch.
Vnější zvukovod (také se mu říká sluchový kanálek) je trubice, která má část chrupavčitou a kostěnou. Na konci zvukovodu se nachází bubínek, hranice mezi zevním a středním uchem. Zvuková vlna, která projde zvukovodem, naráží do bubínku a putuje dál do nitra ucha. Délka zvukovodu dospělého člověka je asi 3 cm.
Bubínek je vazivová blanka na konci zvukovodu, cca 0,1 mm silná. Zvuková vlna jej rozechvěje, bubínek ji zesílí a předá do středního ucha. Zdravý bubínek je lesklý a má šedavou barvu.
Výstelka zvukovodu obsahuje mazové žlázy, které produkují ušní maz. Zvukovod má samočisticí schopnost – nečistoty jsou z něj vypuzovány směrem ven.
Zde můžete vidět, jak vypadá vnější ucho.
Zevní ucho vede zvukové vlny k bubínku, přičemž má zřetelně směrový efekt.
Střední ucho (auris media) je systém vzduchem vyplněných dutin, vystlaných sliznicí. Začíná bubínkem, na nějž jsou napojeny tři sluchové kůstky. Patří mezi ně kladívko (malleus), kovadlinka (incus) a třmínek (stapes). Řetěz kůstek přenáší zvuk od bubínku do vnitřního ucha – ploténka třmínku se dotýká oválného okénka v labyrintu. Střední ucho je odděleno od vnitřního ucha membránami, které uzavírají oválné předsíňové okénko (vestibulární) a kruhového hlemýžďové (kochleární) okénko. Zesílení zvuku se uskutečňuje pákovou funkcí sluchových kůstek, které přenášejí zvukové vlny z většího povrchu bubínku na menší plochu povrchu membrány předsíňového okénka. Nadměrně silné zvuky se tlumí pomocí dvou malých kosterních svalů ve středním uchu (napínač bubínku a třmínkový sval). Svalová vřeténka uvnitř těchto svalů reagují na protažení svalu tím, že spouští takzvaný akustický reflex, který způsobuje smrštění těchto svalů. Stupeň protažení je dán intenzitou zvuku (hlasitostí). Hlasité zvuky se tlumí proto, že natažení svalů a jejich následná reflexní kontrakce zabraňuje nadměrnému pohybu sluchových kůstek.
Střední ucho má činnost převodní a ochrannou.
Zde můžete vidět, jak vypadá střední ucho.
Vnitřní ucho (auris interna) leží v kostěném labyrintu kosti skalní (os petrosum). Kostěný labyrint částečně kopíruje blanitý labyrint vyplněný endolymfou. Částmi kostěného labyrintu, které kopíruje blanitý labyrint, jsou 3 polokruhovité kanálky, vejčitý váček, kulovitý váček a hlemýžď.
Hlemýžď je stočená trubička naplněná tekutinou (endolymfou). Vibrace oválného okénka rozvlní endolymfu. Vlnění endolymfy rozechvěje krycí membránu Cortiho orgánu obsahujícího vláskové buňky (receptory sluchu). Každá buňka má vlásky zapuštěné do krycí membrány a zjišťuje její chvění, o kterém vysílá signály do mozku po sluchovém nervu. Signály jsou vnímány jako zvuk.
Rovnovážný (vestibulární, statokinetický) orgán slouží k detekci polohy a zrychlení. Skládá se z vejčitého a kulovitého váčku (utriculus a sacculus), které detekují polohu, a tří polokruhovitých kanálků detekujících zrychlení. Ve váčcích jsou dvě na sebe kolmé vrstvy vláskových buněk s vlásky zapuštěnými do rosolu obsahujícího krystalky uhličitanu vápenatého. K vnímání zrychlení slouží vláskové buňky na začátku a na konci polokruhovitých kanálků, které vnímají změny v proudění endolymfy v kanálcích. Předrážděním tohoto orgánu vzniká mořská nemoc.
Ze středního ucha do nosohltanu vyúsťuje Eustachova trubice (tuba Eustachi, tuba auditiva, sluchová středoušní trubice), která vyrovnává tlak ve středním uchu s tlakem v okolním prostředí. Pomáhá také čistit středoušní dutinu.
Zde můžete vidět, jak vypadá vnitřní ucho.
Cortiho orgán
Cortiho orgán (organum spirale) je soubor struktur v přepážce hlemýždě vnitřního ucha. Orgán je nazván po italském anatomovi Alfonsu Cortim. Nejdůležitější součástí jsou vláskové buňky (sluchové receptory), v nichž dochází k převodu mechanické energie zvukových vln na elektrický signál. Ten je z vláskových buněk předáván transmiterem na vlákna sluchového nervu.
Zde můžete vidět, jak vypadá Cortiho orgán.
Eustachova trubice
Eustachova trubice (tuba pharyngotympanica) nebo sluchová trubice (tuba auditiva (eustachii)) je trubice dlouhá asi 3,5–4,5 cm, která spojuje nosohltan a dutinu středního ucha a umožňuje tak vyrovnávání tlaku na obou stranách bubínku. Mohou jí, hlavně v dětském věku, pronikat záněty do středního ucha.
Zde můžete vidět, jak vypadá Eustachova trubice.
Kulovitý váček
Kulovitý váček (sacculus) je váček v labyrintu vnitřního ucha obratlovců. Jedná se o část rovnovážného (vestibulárního) aparátu, uvnitř váčku je epitel s místem zvaným „makula“ – shlukem vláskových buněk. Uvnitř váčku bývá přítomen takzvaný otolit, konkrece uhličitanu vápenatého, která funguje podobně jako statolity v rovnovážných orgánech bezobratlých. Někdy (u ryb) otolit vyplňuje téměř celou dutinu váčku a jeho tvar může být používán pro určování druhů ryb. Funkcí kulovitého váčku je vnímání polohy těla, gravitace a lineárního zrychlování a zpomalování pohybu (podobně jako podobný, ale větší utriculus, tedy vejčitý váček).
Lidský sacculus je sférického (kulovitého) tvaru, má na délku asi 2–3 mm. Je spojen s vejčitým váčkem pomocí ductus utriculosaccularis. Ve vzpřímené poloze jsou řasinky vláskových buněk v kulovitém váčku uspořádány horizontálně, což je činí vnímavějšími vůči vertikálnímu pohybu (například při seskoku z vyvýšeného místa – řasinky se ohýbají směrem nahoru). Z vláskových buněk se signál o pohybu převádí na příslušné neurony sluchově rovnovážného nervu, jímž putují do mozku.
Zde můžete vidět, jak vypadá kulovitý váček.
Polokruhovitý kanálek
Polokruhovité kanálky (canales semicirculares) jsou kostěné kanálky v labyrintu vnitřního ucha obratlovců. V dobách vzniku obratlovců prošly bouřlivou evoluční historií: sliznatky mají pouze jeden polokruhovitý kanálek, mihule mají dva a ostatní obratlovci tři. Tyto tři struktury jsou pak orientovány přibližně ve třech rovinách prostoru. Uvnitř jsou duté, vyplněné endolymfou, která se při sebemenším pohybu (přesněji při úhlovém zrychlení) uvádí do pohybu a dráždí smyslové orgány, takzvané ampulární kristy. Polokruhovité kanálky jsou díky této vlastnosti důležitou součástí vestibulárního orgánu.
U člověka tedy rozlišujeme tyto tři polokruhovité kanálky:
- Canalis semicircularis anterior (přední polokruhovitý kanálek) – vyklenuje se nahoru, kolmo na podélnou osu skalní kosti
- Canalis semicircularis posterior (zadní polokruhovitý kanálek) – vystupuje dozadu, rovnoběžně s podélnou osou skalní kosti a poněkud níže než c. s. anterior
- Canalis semicircularis lateralis (boční, též laterální polokruhovitý kanálek) – vystupuje bokem (laterálně), v úrovni mezi dvěma zbývajícími kanálky
Na začátku každého z polokruhovitých kanálků je lahvicovitá rozšířenina, takzvaná ampula (ampulla ossea). Odtud vybíhá vlastní tělo kanálku, načež se každý kanálek polokruhovitě stáčí a ústí zpět do vejčitého váčku vestibula. V kanálcích se nachází membránový labyrint tvořený blanami. Mezi blánami a kostí kanálku se nachází perilymfa, uvnitř systému blan je endolymfa. Vlastní vnímání rovnováhy se odehrává v ampulách každého polokruhovitého kanálku: jsou zde takzvané kristy, které se skládají především z vláskových buněk. Kolem kristy je bohatý obal z mukopolysacharidů, takzvaná kupola. Když se hlava začne otáčet či jinak hýbat, endolymfa se dá do pohybu. Kupola se při pohybu okolní endolymfy vychyluje do stran a podrážděné vláskové buňky na to (při určitém konkrétním směru pohybu) reagují změnou membránového potenciálu, tedy takzvanou depolarizací. Tato reakce se přenáší na přiléhající bipolární buňky sluchově rovnovážného nervu a ten informace převádí do mozku.
Zde můžete vidět, jak vypadá polokruhový kanálek.
Zajímavosti o lidském uchu
Ucho mladého člověka dokáže vnímat zvuk v rozsahu frekvencí 20–20 000 Hz, staří lidé obvykle slyší jen v rozmezí frekvencí 50–8 000 Hz. Nejcitlivější je ucho na frekvenci mezi 2–4 kHz. Frekvence lidského hlasu běžného hovoru se u mužů pohybuje v rozmezí od 80 do 120 Hz, u žen pak v rozpětí 170 až 260 Hz.
Zde můžete vidět, jak vypadá stavba ucha.
Akupunktura je součástí tradiční čínské medicíny a je stará několik tisíc let. Acus je latinsky jehla a punctura je vpichování. Akupunkturní jehly se vpichují do akupunkturních bodů, které jsou rozmístěné po celém těle (hlava, trup, končetiny) a seřazené na jednotlivých meridiánech.
Ušní akupunktura představuje stimulaci bodů na boltci ucha pomocí jehel nebo magnetických kuliček, a to za účelem zmírnění bolesti v jiných částech těla. Ačkoliv vychází ze starých čínských metod, byla rozvinuta v padesátých letech ve Francii lékařem Dr. Paulem Nogierem, lékařem z Lyonu, který poprvé zaznamenal výskyt jizev na uších pacientů, kteří byli úspěšné vyléčeni z ischiasu francouzskými lékaři. V ušní akupunktuře stimulujeme systematicky uspořádané body, situované na ušním boltci, na základě anatomického modelu převráceného fetusu. Oblast hlavy je situována dolů, směrem k lalůčku ucha, a tělíčko je neproporcionálně rozloženo tak, že oblast hlavy a ruky zabírá více místa než oblast těla a nohy. Tato disproporce je dána spíš důležitostí funkční než anatomickou. Stejně jako u jiných mikrosystémů na těle existují zde vztahy mezi orgány v těle a jejich projekcí do bodů a plošek na ušním boltci. Ušní akupunktura přestavuje přirozený, samoregulující mechanismus těla, který je schopen zmírnit příliš reaktivní funkce těla nebo podporovat málo výkonné fyziologické procesy.
Akupunkturisté používají ušní akupunkturu buď jako náhražku za zavádění jehel do energetických drah na těle, nebo jako doplněk ke klasické akupunktuře. V některých případech jsou reflexní body na uchu používány samostatně. Klasická a ušní akupunktura nejen že zmírňují bolest, ale mohou také ovlivnit hlubší fyziologické změny, jako například znovunastolit energetickou rovnováhu v příslušném orgánu, který se jeví při diagnostice jako energeticky disharmonický.
Zde můžete vidět akupunkturní body na ušním boltci.
Autor: © svevi
Foto: © Earpiercing