Ozařování

Rakovina

Zveřejněno dne 30.12.2016


Ozařování patří k základním prostředkům protinádorové léčby. Jde o metodu, která působí pouze na to místo těla, kde se nádor nachází. Tímto způsobem lze vyléčit téměř třetinu zhoubných nádorů.

Co je to ozařování nádorů

Principem radioterapie je cílené ozařování nádorů v opakovaných cyklech, které způsobí ve všech ozářených buňkách nevratné změny. Tyto změny vedou ke zničení nádoru, ale i k poškození všech tkání ozářených zároveň s ním. Proto se ozařování důkladně plánuje, aby nádorové buňky dostaly co největší dávku záření a zdravá tkáň byla co nejvíce ušetřena.

V léčebných aplikacích se nejčastěji používá gama záření a urychlené elektrony. Ve specializovaných centrech se ozařují nemocní také protonovými svazky, neutrony a těžkými ionty.

Rozhodne-li se tým lékařů použít záření, provede se nejprve plánování léčby na přístroji zvaném simulátor. Ten se velmi podobá běžným rentgenovým přístrojům a věrně napodobuje budoucí ozařovací podmínky. Následuje zobrazení nádorového ložiska pomocí běžného počítačového tomografu a zakreslení značek na tělo nemocného, které slouží k zaměření nádoru laserovými svazky. V průběhu několika dnů pak lékaři s laboranty a fyziky připraví s pomocí počítačů nejvhodnější ozařovací program. Vybírají z různých možností směrů záření, vyberou optimální typ záření a jeho energii, stanoví celkový počet dávek záření i jejich velikost. K dodržení správné polohy nemocného vůči zdroji záření se vytvářejí speciální fixační pomůcky, například maska na obličej, speciální lůžka a podobně. Tvar ozařované oblasti je upraven s ohledem na vztah nádoru k okolním zdravým orgánům zvláštními pomůckami.

V současné době se používají dvě základní techniky radiační léčby.

Při teleradioterapii se nachází zdroj záření mimo pacienta, a to obvykle ve vzdálenosti několika desítek centimetrů. Běžné ozařování trvá 4–7 týdnů. Nemocný dochází každý pracovní den na ozáření, které trvá několik minut. Samotné záření není doprovázeno žádnými nepříjemnými pocity. U některých diagnóz je vhodné, aby se podaly dvě dávky denně. Tento způsob ozáření s sebou přináší více nežádoucích účinků. Jindy, zvláště je-li nemocný v horším celkovém stavu, se lékaři rozhodnou podat méně dávek, které jsou však silnější. Kúra záření pak netrvá déle než dva týdny a skládá se z jedné až deseti dávek.

Brachyterapie je metoda, při níž dochází k těsnému naléhání zdroje záření na nádorové ložisko. Obvykle se podává v jedné až třech dávkách jednou za týden. Každá dávka trvá několik desítek minut. Tato metoda nachází své uplatnění při léčbě nádorů dutých orgánů (děloha, plíce), nádorů děložního čípku, při léčbě neoperovatelných kožních nádorů, méně často pak v léčbě dalších nádorů (prsu, prostaty).

Radioterapie probíhá stejně jako chemoterapie v cyklech. Pro určitý typ nádoru na konkrétním místě je vypočtena minimální souhrnná dávka ozáření, kterou by měl dostat. Ta činí například pro sarkom 60 grayů (gray je jednotka dávky záření). Pro sousední zdravé tkáně je vypočtena dávka maximální. Ta samozřejmě závisí na orgánu, který je v blízkosti, některé orgány snášejí ozařování hůře a některé lépe. Navíc existuje maximální povolená dávka na jedno ozáření.

Požadovanou dávku záření nelze nádoru dodat najednou, protože by to bylo velmi rizikové pro život pacienta. Proto se celková dávka rozdělí do jednotlivých malých dávek – frakcí. Pacient je ozařován opakovaně a z různých směrů a v různém rozsahu. Neměnná je jen skutečnost, že proud záření je vždy směřován na nádorovou hmotu. Ozařování má také krátkodobé a dlouhodobé následky, které vyplývají z poškození kůže a dalších ozářených orgánů.

Obecně existují tři režimy ozařování:

  • Normofrakcionace – ozařování jednou denně pět dní v týdnu do dosažení celkové dávky. Při jednom ozáření je maximální dávka 2 Gy, týdně tedy nádor dostane dávku 10 Gy. U výše zmíněného sarkomu to znamená pravidelné ozařování po dobu šesti týdnů.
  • Hyperfrakcionace – ozařuje se častěji než 1x denně, ale pokaždé menší fyzikální dávkou (například 1,5 Gy). Tento režim se používá u některých velmi rychle rostoucích nádorů.
  • Hypofrakcionace – u některých nádorů postačí ozařování méně často než pětkrát týdně. Dávka na jedno ozáření pak může být vyšší, třeba 2x týdně 4,2 Gy.
Celkové nežádoucí účinky se vyskytují v případě, že je ozářen velký objem tkáně, například hrudník, břicho nebo mozek. Mohou se objevit příznaky připomínající chřipku – slabost, malátnost, bolesti hlavy, únava. Někdy se vyskytnou nevolnosti a zvracení, které lze omezit volbou lehké a pestré stravy spojené s dostatečným přísunem vitamínů (kromě vitamínu B12). Každý týden kontroluje lékař zdravotní stav ozařovaného pacienta, podle potřeby doplňuje další vyšetření (krevní rozbory).


Vedlejší účinky při ozařování

V místech dopadu paprsku záření na kůži může vzniknout reakce, která se projevuje vysycháním kůže, svěděním, zvýšenou pigmentací, zarudnutím a v extrémních případech až vytvořením puchýřků či mokvavých ploch. Kožní reakce bývá nejvýraznější zpravidla dva až tři dny po ukončení záření. V ozářené oblasti zpravidla dochází ke ztrátě ochlupení. Během záření by měla být pokožka udržována v suchu a ošetřována (zejména v místech zvýšeného pocení) zásypem Aviril. Pokud se objeví mokvání, je třeba aplikaci zásypu přerušit a postupovat podle pokynů ošetřujícího lékaře. Ozařovaná místa se nemají umývat mýdlem. Doporučit lze nošení volného, vzdušného oděvu z přírodních látek, které dobře sají pot. Opalování je nevhodné. Při holení je vhodnější používat holicí strojek než žiletku či břitvu. Po ukončení radiace promazávejte kůži alespoň jednou denně inertními krémy (nesolené vepřové sádlo, Indulona).

Při záření v oblasti hlavy a krku dochází k zarudnutí sliznice dutiny ústní, škrábání v krku a obtížnému polykání. Může se vyskytnout plísňový povlak v ústech. K omezení reakce přispěje zvýšená ústní hygiena. Neměly by být používány dráždivé zubní pasty, kartáček by měl být co nejměkčí. Je vhodnější spíše kašovitá než tvrdá strava (chléb, oříšky). V průběhu záření doporučujeme nepít alkoholické nápoje a nekouřit.

Ozařování hrudníku (nádory plic, jícnu, mezihrudí) může být doprovázeno obtížným polykáním a dušností. Informujte svého ošetřujícího lékaře o těchto příznacích, aby mohla být včas zahájena léčba tohoto nežádoucího účinku.

Na počátku ozařování horní poloviny břicha (nádory slinivky břišní, žlučníku, jater, ledvin) se poměrně často vyskytuje nevolnost, nechutenství a únavnost. Tyto příznaky po několika dávkách samy mizí. Jsou-li intenzivní, lze použít léky, které tyto problémy odstraní.

Při ozařování dolní poloviny břicha (nádory konečníku, močového měchýře, prostaty, dělohy, děložního čípku) přichází nemocný k ozáření s plným močovým měchýřem (neurčí-li lékař jinak). V průběhu léčby může dojít k průjmům a pálení při močení. Tyto reakce lze vhodnými léky tlumit, neváhejte proto informovat svého lékaře o těchto reakcích.

Zvláštní technikou je celotělové ozáření, které předchází transplantaci kostní dřeně. Obvykle se podává dvakrát denně v průběhu 3–4 po sobě následujících dní. Provádí se pouze na několika specializovaných pracovištích v České republice. Základními nežádoucími účinky jsou z pohledu nemocného nevolnost a zvracení, které se dobře kontrolují příslušnými léky. Pokles počtu krevních buněk je očekáván a řešen transplantací krvetvorných buněk.

Radioterapie stále patří mezi základní složky protinádorové léčby a přináší plné uzdravení tisícům nemocných i přes určité, obvykle dočasné nepříjemné nežádoucí účinky. Perspektivou radioterapie je využití nových druhů radioaktivního záření a nových druhů dávkování záření.

Tolerance radioterapie je individuální a nežádoucí účinky se mohou projevit v různé míře. Pokud budete mít potíže spojené s ozářením, doporučí vám váš lékař vhodná opatření a předepíše potřebné léky. U mnohých nemocných je však tolerance léčby natolik dobrá, že není třeba žádných omezení, a pokud to organizační podmínky dovolí, není nezbytně nutná ani pracovní neschopnost. Jako celková reakce organismu na ozáření by se mohla vyskytnout únava a ospalost, nechutenství, výjimečně nevolnost.

Při užití vysokoenergetického zdroje záření se lze občas setkat s poradiační reakcí na kůži, která se může projevit zarudnutím pokožky. Je důležité pokožku nedráždit a větrat a nosit pokud možno bavlněné prádlo. Při ozáření některých lokalit, například v oblasti prsu či hlavy a krku, však může být kožní reakce výraznější. Může dojít k olupování, vzácněji i k mokvání pokožky.

Časný erytém na kůži vzniká u citlivých jedinců již 2. až 3. den po započetí ozařování. Pozdní erytém se objevuje mezi 2. až 4. týdnem, je výrazně tmavší a přechází do pigmentace a suché deskvamace (kůže je sušší, drobně se olupuje) nebo přechází do reakce 2. stupně – vlhké deskvamace.

Po ukončení ozařování (až do 2–3 let) se mohou objevit pozdní nežádoucí účinky léčby zářením. Jde například o kožní změny (zarudnutí, pigmentace, suchá a méně elastická kůže), pocit napětí v prsou, podkožní otok v oblasti hrudníku, tužší podkoží, prořídnutí ozářených částí kostí (osteoporóza) nebo snížení funkce povrchové části plic, které však většinou nevede ke zhoršení dýchání. V případě ozařování uzlinových oblastí v podpaží a nadklíčku se může objevit otok horní končetiny, poškození nervových pletení (mravenčení a bolesti v horní končetině), snížení funkce štítné žlázy.

Akutně, během ozařování, se může objevit kožní reakce – zarudnutí, pigmentace, ztráta ochlupení, vlasů. Častější jsou potíže při polykání, kašel, individuálně se objevuje únava, nevolnost, nechutenství, změny krevního obrazu. Mohou se objevit i teploty a obtížnější dýchání.

Po ozáření konečníku a tenkého střeva se může objevit průjem, nucení na stolici, nadýmání, bolesti břicha, nevolnost, nechutenství. Je nutné dbát zejména na dostatečný příjem tekutin, a to i po skončení ozáření.

Ve vlasatých a ochlupených částech lidského těla dochází na ozařovaných polích k vypadávání vlasů, chlupů a vousů.

Mezi nejčastější vedlejší účinky radioterapie patří nechutenství, nevolnost, zvracení, průjem, nadýmání, bolesti břicha, poškození kůže a vypadávání vlasů, ochlupení.


Ozařování prsu

Léčba rakoviny prsu je místní a celková. Pod místní léčbu patří ozařování a chirurgická léčba. Léčba celková zahrnuje chemoterapii, hormonální terapii a biologickou terapii.

U nádorů prsu připadá v úvahu jak teleterapie, tak brachyterapie. Při brachyterapii se do prsu implantují tenké trubičky s obsahem zářiče, které se po několika dnech opět vyjmou.

Radioterapie působí na nádorové buňky tak, že zahynou nebo ztratí schopnost nekonečného množení. Dnes se využívá jako doplněk operace, a to zásadně po operaci, kdy se v prsou předpokládá minimum zbylých patologických buněk. V tom případě je efektivní. Nemůže však nikdy nahradit operaci, protože sama o sobě není schopna rakovinu vyléčit.

Radioterapie se aplikuje po záchovných operacích (je-li odstraněna jen část prsu, zvyšuje se riziko recidivy); u pokročilejších nádorů (u nádorů větších než 4–5 cm hrozí i po odstranění celého prsu znovuobjevení onemocnění na hrudní stěně); vždy při zasažení podpažních uzlin; ve specifických případech vyznačujících se vysokým rizikem návratu onemocnění.

Ozařování bohužel nepoškozuje jen nádorové buňky, ale také okolní zdravou tkáň, a proto je extrémně náročné na přesnost. Aby byla radioterapie bezpečná, musí být dodržen stanovený postup, jehož neopominutelnou součástí je precizní příprava před ozařováním, díky níž se minimalizuje množství zasažených zdravých buněk – lokalizace pacientky a přístroje (vhodná poloha pacientky a přístroje), lokalizační CT (lokalizační vyšetření počítačovým tomografem), simulace ozařování (kontrola správnosti výpočtu a zakreslení definitivních značek, podle kterých se ozařuje).

Množství záření potřebné ke zničení nádorových buněk se rozděluje do jednotlivých dávek, takzvaných frakcí. Tím se ozařování stává pro pacientku snesitelnějším a zároveň se snižuje pravděpodobnost pozdních změn po ozáření.

Jednotlivé dávky se pacientce aplikují pětkrát týdně (v pracovní dny), a to po dobu pěti až sedmi týdnů (podle druhu operace, velikosti nádoru a dalších faktorů). Celá procedura je nebolestivá.

Paprsky jsou cíleny přesně na místo určení a dávka v okolí ozařované oblasti prudce klesá – pár centimetrů od ní je už zanedbatelná. Pravděpodobnost celkového poškození organismu zářením je při dodržení předepsaného postupu nulová a dodržování všech kroků je zajištěno systémem vícestupňové kontroly.

Kromě zevní radioterapie se při léčbě karcinomu prsu používá také brachyterapie, tedy ozařování ze zářičů zavedených přímo do operovaného místa, do ložiska nádoru. Nevýhodou je, že jde vlastně o malý operační výkon, obrovskou výhodou je ale možnost aplikace velmi vysoké dávky záření přímo do oblasti nádoru bez rizika poškození okolí. Brachyterapie se používá po částečné operaci prsu. Záření se do prsu přivádí pomocí dutých jehel, výkon trvá řádově desítky minut a neopakuje se. Kosmetický efekt je lepší než při zevním ozařování.

Úspěšnost léčby je velice individuální a ovlivňuje ji řada faktorů, proto je těžké uvádět úspěšnost léčby.

Radioterapie je nejpřísněji kontrolovanou léčebnou metodou v medicíně vůbec. Každé pracoviště provozující radioterapii je pod permanentním dohledem Státního úřadu pro jadernou bezpečnost.


Ozařování mozku

Pokud je původ nádoru přímo v mozku, nazývá se primární mozkový tumor. Někdy se může rakovina šířit do mozku z jiných oblastí, například z plic nebo prsu. Pak se nazývá sekundární (nebo metastatický) mozkový tumor. Ve srovnání s ostatními typy rakoviny jsou mozkové tumory relativně méně časté, ale jsou považovány za nebezpečné pro svou polohu a občasnou agresivní povahu.

Mozkové tumory často narušují nebo tlačí na normální mozkovou tkáň a symptomy mohou být výsledkem tohoto tlaku. V závislosti na umístění tumoru v mozku může nemocný pociťovat různé druhy příznaků, ale i jiná onemocnění, například nějakou mentální poruchu.

Nádory mozku a míchy představují dosti rozmanitou skupinu onemocnění. Zhoubný nádor na mozku je někdy laiky označovaný jako rakovina mozku – toto pojmenování však není správné, správné označení je pouze nádor mozku. Nádory CNS (centrální nervové soustavy) rozdělujeme na nádory primární, které vznikají z buněk mozkové tkáně nebo okolních struktur, a na mnohem početnější skupinu nádorů sekundárních (metastázy s původem nádoru kdekoliv v těle).

Výskyt nádorů mozku je častější pro dvě věkové skupiny: děti do 5 let a dospělí po 50. roce života. Každý rok v České republice onemocní nádorem mozku přibližně 700 lidí, s mírnou převahou u mužů.

Nejběžnějším druhem nádoru mozku je takzvaný gliom, se zastoupením více než 50 % všech druhů nádorů CNS. Gliomy vznikají z buněk podpůrné mozkové tkáně a podle chování je můžeme dělit na nízce agresivní a vysoce agresivní. Jednotlivé poddruhy gliomů jsou například glioblastom či astrocytom.

Nízce agresivní gliomy rostou pomalu (roky) a prorůstají od okolní zdravé mozkové tkáně. Z toho důvodu nebývá jejich operační odstranění často kompletní. Může dojít i k jejich přeměně v agresivnější formy gliomu. Častěji se vyskytují v mladších věkových skupinách (20–40 let).

Vysoce agresivní gliomy mohou vzniknout přeměnou nízce agresivních gliomů, nebo vzniknou přímo ze zdravé mozkové tkáně. Příznačný je pro ně rychlý agresivní růst (týdny, měsíce), díky čemuž bývá jejich úplné operační odstranění spíše nemožné, nezřídka dochází k opětovnému růstu v operovaném místě. Častěji se s nimi setkáváme u starší věkové skupiny (po 50. roce věku).

K častým mozkovým nádorům patří také meningeomy, které bývají většinou benigní a vychází z buněk mozkových obalů. Jsou častější u žen po 50. roce života. I když bývají povahou benigní, mohou být díky svému tlaku příčinou nemalých zdravotních potíží.

Často se také objevují nádory mozkomíšních nervů – neurinomy, které jsou většinou benigní.

Dalším typem nádorů jsou adenomy hypofýzy. Představují 10–15 % všech nitrolebních nádorů. Mohou se vyskytovat jak v dětském, tak dospělém věku. Projevují se poruchami hormonálních funkcí a/nebo poruchami zraku.

Nádory vyskytující se většinou v dětském věku jsou meduloblastomy a ependymomy, které se mohou šířit mozkomíšním mokem.

Nádorové onemocnění mozku představuje pro pacienta i jeho okolí závažný problém. Nelze vždy předpovědět, jak bude léčba úspěšná a jestli se podaří vrátit pacienta do normálního života. Životní perspektiva pacientů s nádory mozku závisí na mnoha faktorech. Jedním z nejzásadnějších faktorů je histologický typ nádoru, možnost jeho radikálního odstranění operační cestou nebo zářením, citlivost k chemoterapii. Jsou nádory, které jsou dnešními metodami léčitelné a vyléčitelné. Na druhou stranu existuje skupina nádorů mozku, u nichž je i přes sebevětší snahu a pokroky v onkologii pravděpodobnost vyléčení malá. Léčbou však lze prodloužit život nebo alespoň zmírnit symptomy.

Mezi dnešní běžně používané léčebné metody patří operační výkon, ozařování, chemoterapie a symptomatická léčba. Pacient, který prodělal operaci nebo ozařování, eventuálně chemoterapii pro mozkový nádor, zůstává nadále v péči lékařů. V tomto období bývá pravidelně klinicky vyšetřován, v určitých intervalech bývají prováděny zobrazovací metody (CT nebo MR), EEG, laboratorní odběry. V případě recidivy nádoru je v první řadě zvažována opětovná operace nebo doozáření. Pokud jsou možnosti chirurgie a ozařování vyčerpány, bývá při dobrém stavu pacienta zvažována chemoterapie.

Ozařování je jedna ze základních léčebných metod. Může být použito jako metoda doplňková po operačním výkonu nebo též jako hlavní, kdy operační výkon není kvůli lokalizaci, pokročilosti nebo typu nádoru vhodný. Ozařování je metoda, která též poškozuje zdravé buňky, ty jsou však více odolné než buňky nádorové. Rozlišujeme dvě základní metody radioterapie, a to vnější, kdy zdroj záření (ozařovač) je mimo tělo pacienta, a vnitřní, kdy se radioaktivní materiál dává při operaci do lebky do nádoru nebo jeho lůžka. V České republice se vnitřní ozařování (brachyradioterapie) nepoužívá a rovněž ve světě je dominantní ozařování vnější (teleradioterapie).

Vnější ozařování (teleradioterapie) – záření vychází zvnějšku z ozařovacího přístroje do mozku. Lékařem-radioterapeutem je předem jasně definováno, jak velké bude ozařovací pole (ozářená část mozku), jak velká bude dávka záření a v kolika sezeních bude ozařování probíhat. Vše je stanoveno s ohledem na velikost nádoru, jeho typ, lokalizaci a celkový stav pacienta. Délka ozařování se zpravidla pohybuje mezi třemi až šesti týdny. Během této doby pacient při standardním ozařování dochází do ozařovny pětkrát za týden. Doba jedné denní dávky (takzvané frakce) trvá přibližně 3–6 minut. Aby bylo ozařovací pole vždy stejné, tedy aby se ozařovala vždy stejná část mozku, bývá hlava upevněna v umělohmotné masce. Někdy se využívá i stereotaktická radiochirurgie – forma vnějšího ozařování určená k intenzivní léčbě malých nádorů (do 3 cm). Pomocí speciálního zaměřovacího a fixačního zařízení může být do malé postižené oblasti podána poměrně vysoká dávka záření s minimálním rizikem poškození okolních zdravých tkání.

Vedlejší účinky spojené s radioterapií při mozkovém tumoru jsou vyvolány působením radiace na normální mozkovou tkáň, která tumor obklopuje. Brzy po prvním aplikování radioterapie se může u pacienta objevit bolest hlavy, nevolnost, zvracení, spavost, horečka a zhoršení neurologických symptomů, které mají vztah k tumoru; tyto symptomy by měly být v souvislosti s pokračováním léčby stále méně závažné. Symptomy se mohou zhoršit během několika týdnů až měsíců po aplikaci radioterapie; tyto příznaky by mohly napovídat, že tumor roste. Pravidelným sledováním symptomů je možné určit, zda je jejich příčinou tumor, nebo léčba. Vzhledem k povaze radioterapie se mohou některé dlouhodobé radiační účinky objevit měsíce, nebo dokonce roky po ukončení léčby. Doporučuje se vést si pro jistotu záznamy o všech takových projevech a následně je sdělit vašemu lékaři.

Častým vedlejším účinkem je i vypadávání vlasů, které se objevuje cca po dvou až třech týdnech ozařování a bývá omezené na ozařované pole. Vypadávání vlasů bývá většinou dočasné, při vyšších dávkách záření však může být i trvalé. Mezi pozdní vedlejší účinky jsou řazeny poruchy paměti a koncentrace, které vznikají za 1–3 roky po ozařování a dlouhodobě přetrvávají.


Ozařování krku

Délka léčby je 3 až 7 týdnů v závislosti na typu a velikosti nádoru a zvoleném radioterapeutickém režimu. Každé sezení trvá jen několik minut. Je důležité dodržovat léčebný program k zabránění zbytečnému přerušení.

Standardní léčbou pokročilých operovatelných nádorů krku je operace a postoperační radioterapie.

Konkomitantní terapie, tedy chemoterapie současně podávaná s radioterapií (chemoradioterapie), byla původně vyvinuta jako postup pro neoperabilní nemocné, dnes je jednou z možností definitivní léčby i u operovatelných nádorů. Velkou předností tohoto postupu je zachování orgánu. Také tato léčba má však svoje vedlejší účinky, které mohou zhoršit kvalitu života.

Při rozhodování se mezi operačním a na radioterapii nebo chemoradioterapii založeném postupu se musí zvažovat přínos a šance na vyléčení na straně jedné a kvalita života na straně druhé.

Nežádoucí účinky se obvykle objevují během radioterapie, ale i po ukončení léčby. Rozsah nežádoucích účinků závisí na intenzitě záření. Váš lékař by vám měl poradit a předepsat léky na zmírnění těchto příznaků. Ošetřená kůže se může stát červená a citlivá, jako po spálení sluncem. V důsledku porušené lymfatické drenáže v ozařované oblasti krku může dojít po radioterapii k takzvaným lymfedémům, tedy lymfatickým otokům obličeje. Radiační terapie může způsobit zánět sliznice v ústech, hltanu nebo nosu, což může vést k obtížnému polykání. Pokud se plocha léčená radioterapií nachází v horní části krku, mohou být ovlivněny slinné žlázy, které omezují nebo zastavují produkci slin a způsobují sucho v ústech.

Během léčby se může objevit chrapot následkem otoku hrtanu. Pokud vznikne závažné zúžení dýchací trubice, je potřeba ihned zajistit dýchání vytvořením otvoru na krku se zavedením kanyly (tracheostomie). Tracheostomie je prováděna v určitých případech i před zahájením léčby, pokud hrozí riziko dušení se v důsledku lokalizace, rozsahu tumoru a ozařované oblasti. Postradiační otoky v hrtanu po léčbě ustupují pomalu a v některých případech může být s odstupem času přistoupeno k jejich operačnímu odstranění laserem.

Úspěšnost léčby je velice individuální a ovlivňuje ji řada faktorů, proto je těžké uvádět úspěšnost léčby.


Ozařování ostruhy na patě

Léčba ozařováním se používá až po vyčerpání ostatních léčebných metod, jimiž jsou léčba ultrazvukem, magnetoterapií, pomocí obstřiků či lokální aplikací medikamentu do bolestivého místa. Metoda ozařování nenádorové indikace bývá prováděna jako metoda poslední volby a provádí se na doporučení praktického lékaře nebo ortopeda.

Radioterapie je velice účinná metoda k léčení některých chorob pohybového aparátu. Nejčastěji se používá k léčbě patní ostruhy, ale ozařovat lze i další bolestivé lokalizace.

Ozáření probíhá 2–3x týdně po dobu 2 až 3 týdnů a jde o poměrně efektivní metodu, která zabírá zhruba u tří čtvrtin pacientů. Úleva nemusí nastat okamžitě, ale může se projevit s časovým odstupem několika týdnů až měsíců. U pacientů, kde se protibolestivý efekt objeví, může být úleva dlouhodobá, tedy v řádu několika měsíců až let. Efekt může být i trvalý. Pokud úleva nenastane, je možné léčbu s určitým časovým odstupem jednou až dvakrát zopakovat. Léčba radioterapií ovšem neřeší prvotní příčinu vzniku bolesti a zdravotní problém nevyléčí, ani ho nedostane do původního zdravého stavu. Jedná se o léčbu analgetickou, podpůrnou, která pacientovi uleví od akutních obtíží a zbaví ho vnímání bolesti v dané lokalizaci.

Ozařování má své nežádoucí účinky. Přestože jsou aplikované dávky u těchto indikací významně nižší než dávky u ozařování onkologických nemocí, je nutné provádět indikaci této léčebné metody velice uvážlivě, a to až po vyčerpání metod ostatních. Je potřeba důkladně zvážit, jestli je tato metoda opravdu vhodná, a to především u mladých pacientů, u žen, u nichž nelze vyloučit těhotenství, a rovněž při ozařování v místě, které je nějakým jiným způsobem poškozeno, například předchozím poleptáním nebo spálením. Věková hranice pro zařazení této léčebné metody je mezi 30 až 40 lety, u mladších věkových kategorií je vždy důležité pečlivě zvážit, jestli je tato metoda pravdu nutná.


Ozařování a alkohol

Tvrdý alkohol by se během radioterapie neměl požívat. Při ozařování je potřeba konzumovat antioxidanty, které obsahuje i alkohol. V některých případech tak doporučují lékaři konzumovat víno, ale pouze v malém množství.

Autor: © Nina Vinšová

Foto: © Minaforpresident

odkaz na článek

. Ozařování [online]. ČeskáOrdinace.cz, . .




Tento článek si během posledních třiceti dnů přečetlo 402 lidí.




sdílejte článek

Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk
přidejte sem svůj komentář

Nenašli jste zde přesně to, co jste hledali? Zeptejte se na to ostatních. Určitě Vám pomohou.
Ke svému dotazu použijte tento formulář.


Jméno
E-mail
Nadpis
Komentář
Všechna políčka formuláře je třeba vyplnit!
Připojit fotku
přehled komentářů
K článku zatím nebyl napsán žádný komentář.

zajímavé články
zaměření článku
klíčová slova
ozařování nádory rakovina léčba radioterapie alkohol