Vnitřní orgány lidského těla


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Poradna

Zveřejněno dne 24.10.2017


Lidské tělo je velmi složitý celek. Skládá se ze dvou částí, a to z opěrné soustavy, což je kostra, a z orgánové soustavy, což jsou uspořádání orgánů, která si odpovídají společnou funkcí. Pojďme se tedy dnes podívat na vnitřní orgány těla.

Anatomie lidského těla

Slovo anatomie pochází z řeckého anatemnō, což znamená rozříznout. Anatomie je vědní disciplína, která se zabývá studiem struktur organismů včetně jejich soustav, orgánů a tkání. Popisuje vzhled a umístění jednotlivých částí těla, jejich stavbu, složení a vztahy mezi jednotlivými orgány či orgánovými soustavami. Anatomie se od fyziologie a biochemie značně liší. Tyto dvě disciplíny se zabývají zejména funkcemi jednotlivých částí těla a chemickými procesy, jimiž tyto části procházejí. Anatom se tedy zajímá o tvar, velikost, umístění, strukturu, přísun krve a inervaci jednotlivých orgánů, například jater, zatímco fyziolog se zajímá o produkci žluči, roli jater ve výživě člověka a o regulaci tělesných funkcí.

Lidské tělo je takový seznam orgánů.

Anatomie se dělí na makroskopickou a mikroskopickou. Makroskopická anatomie, též nazývaná topografická anatomie, se zabývá zkoumáním částí těl živočichů bez pomoci přístrojů, tedy pouhým okem. Topografická anatomie zahrnuje také povrchovou anatomii. Mikroskopická anatomie oproti tomu používá k výzkumu optické přístroje a studuje tkáně různých struktur (tato věda se nazývá histologie) a zabývá se i stavbou buněk.

Stavba lidského těla může být zkoumána jak pomocí invazivních, tak neinvazivních vyšetřovacích metod. Cílem studie je získání informací o struktuře a uspořádání orgánů a orgánových soustav. Metody zkoumání zahrnují pitvu, při níž je (nejen) lidské tělo otevřeno a studují se jednotlivé lidské orgány, a endoskopii, což je zákrok, při kterém se endoskop (nástroj vybavený kamerou) zavede do malého otvoru v těle a umožní tak zkoumat vnitřní orgány a další struktury. K zobrazení krevního řečiště se používá angiografie (vyšetřovací metoda využívající rentgenové záření či magnetickou rezonanci).

Pojmu anatomie se obvykle užívá ve vztahu k anatomii lidského těla. Značné množství stejných či podobných struktur a tkání se však nachází v celé živočišné říši, a tudíž pojem anatomie zahrnuje též anatomii jiných živočichů. K označení vědy zabývající se výhradně anatomií zvířat se někdy užívá slovo zootomie. Stavba a tkáně rostlin jsou rozdílné povahy, a tudíž jsou studovány v anatomii rostlin.

Všichni obratlovci mají podobnou stavbu těla a v určitém stadiu vývoje (většinou v embryonální fázi) sdílí podobné charakteristiky: hřbetní strunu, nervovou trubici či žaberní oblouky. Mícha obratlovců je chráněna páteří. Nervová tkáň je tvořena ektodermem, pojivové tkáně tvoří entoderm. V zadní části těla se nachází ocas, který je pokračováním míchy a páteře. Ústní dutina se nachází v přední části těla živočicha a řitní otvor při bázi ocasu. Základním znakem obratlovců je páteř složená z obratlů. U většiny obratlovců se v průběhu embryonálního vývoje hřbetní struna přemění v meziobratlovou ploténku. Některým obratlovcům (některé druhy ryb) však hřbetní struna zůstává i v dospělosti. Čelistnatci jsou charakterizováni párovými končetinami (ploutvemi či nohama), které však mohou být zakrnělé. Končetiny obratlovců mají podobnou strukturu, kterou zdědili po svém posledním společném předkovi. Tento argument předložil Charles Darwin k podložení své evoluční teorie.


Žaludek

Žaludek je vakovitý dutý orgán, který je součástí trávicí soustavy a jehož funkcí je mechanický (peristaltika) a chemický (enzymatická úprava) rozklad tráveniny. Dále zpracování, smíšení a promíchání potravy před jejím přesunem do střeva. Obecně lze říci, že býložravci mají mnohem složitější žaludek (vůbec celou trávicí soustavu) než masožravci.

Lidský žaludek je rozšířená část trávicí trubice, která navazuje na jícen a z druhé strany z něj vychází dvanáctník. Jedná se o svalový vak uložený v dutině břišní pod levou klenbou brániční mezi slezinou a játry. Jeho tvar a velikost se mění v souvislosti s jeho naplněním a polohou těla. Obecně však má tvar zahnutého vaku s levým konvexním a pravým konkávním okrajem (zakřivením). Hlavní funkcí žaludku je trávení. Protože obsahuje chlorovodík, chrání povrch žaludku alkalický hlen, takže tráví potravu, aniž tráví sám sebe. Objem žaludku u průměrného člověka je jeden až dva litry a dosahuje velikosti mezi 25 až 30 cm.

Sliznice žaludku je silná, tmavě růžová, v prázdném žaludku složená v nepravidelné řasy, mezi řasami ústí žlázy žaludečních šťáv. Je krytá jednovrstvým epitelem, na povrchu je vrstva hlenu, která chrání před natrávením. Podslizniční vazivo je spíše řídké s elastickými vlákny, tukovými buňkami, cévními a nervovými pletenci. Mimoto je ve stěně také hladká svalovina, která je nejsilnější v pyloru (vrátníku). Sliznice žaludku je u živého člověka oranžově červená, u mrtvého pak bledá a natrávená. Na jejím povrchu se nachází ochranný hlen. Na sliznici se rozlišují řasy sliznice (plicae gastricae), podélné řasy a Waldeyrova cestu (sulcus salivarius). Podsliznicové vazivo je řídké a umožňuje posouvání sliznice při změnách náplně a pohybech žaludku. Obsahuje sítě cév a nervové pleteně. Svalovina žaludku svým napětím udržuje tvar žaludku. Mezi její další funkce patří peristolická a peristaltická činnost. Peristolická činnost je napětí stěn a jejich přitištění k obsahu žaludku, zatímco peristaltická činnost vytváří prstencovité kontrakce žaludku (jako vlna postupují po žaludku od kardie (česla) k pyloru a posunují obsah žaludku). Svalovina žaludku má tři vrstvy.

Funkce žaludku:

  • mechanická: zpracovává svými stěnami potravu;
  • chemická: působení enzymů, například pepsin štěpí bílkoviny a lipáza štěpí tuky; sacharidy se v žaludku neštěpí, protože jsou částečně rozštěpeny ptyalinem v ústech;
  • produkce žaludeční šťávy: 1,5–2 litry denně (záleží na množství a složení potravy); žaludeční šťáva se skládá z vody, enzymů, chymozinu (u dětí), chlorovodíku, pepsinu, gastrinu, mucinu.

Tenké a tlusté střevo

Střevo (intestinum, enteron) je nejdelší úsek trávicí trubice. Navazuje na vrátník žaludku a končí řitním otvorem. Je to orgán přizpůsobený trávení a vstřebávání potravy. U některých ryb slouží střevo i k dýchání vzdušného kyslíku.

U savců včetně člověka střevo rozdělujeme na dvě části:

  • tenké střevo (intestinum tenue);
  • tlusté střevo (intestinum crassum).

V tenkém střevě je žaludkem natrávená potrava dále štěpena enzymy slinivky břišní, smísena se žlučí a vstřebávána sliznicí. V tlustém střevě je resorbována voda a trávenina se zde zahušťuje, vzniklé výkaly jsou pak vylučovány z těla. Zde také žijí symbiotické bakterie, které rozkládají jinak nestravitelné zbytky. Délka střeva člověka je asi 7 metrů, z toho přes 5 metrů připadá na tenké střevo. Obecně platí, že relativní délka střeva závisí na potravě, u masožravců dosahuje troj- až pětinásobku délky těla.


Játra

Játra (latinsky: iecur, řecky: hepar) jsou největším vnitřním orgánem a centrálním orgánem látkové výměny. Mají klíčovou roli v metabolismu sacharidů, tuků i bílkovin. Jsou trávicí žlázou, která produkuje žluč, i žlázou endokrinní, ve které se tvoří některé hormony. Jsou orgánem zásobním, ukládají glykogen, železo a některé vitamíny, jsou v nich tvořeny bílkoviny krevní plazmy a nezastupitelná je jejich úloha při detoxikaci organismu.

Játra dospělého člověka se na přední stěnu břišní promítají ve tvaru pravoúhlého trojúhelníku, který leží v horní pravé části břicha, s přeponou směřující z dolní pravé strany na horní levou stranu. Váží okolo 1,5 kg. Jsou dobře zásobená krví, v klidu játry protékají až dva litry krve za minutu. Zvláštností jater je to, že kromě jaterní tepny, která k nim přivádí čerstvou okysličenou krev, do nich přichází také žilní krev z vrátnicové žíly, která je nasycená vstřebanými aminokyselinami a sacharidy z žaludku a střev.

Játra mají zhruba klínovitý tvar. U dospělého člověka váží 1 200–1 500 g a tvoří asi 2 % hmotnosti těla. Játra dospělého muže mohou mít hmotnost větší, 1 500–1 800 g. U dětí bývají játra relativně velká a tvoří 5 % jejich hmotnosti. Zdravá játra jsou mají poddajnou konzistenci a červenohnědou barvu. Tkáň je však relativně křehká, takže při nadměrných otřesech nebo nárazech může dojít k natržení jater a hrozí masivní, život ohrožující krvácení.

Játra mají tvar trojbokého jehlanu, jehož základna je přiložena k pravé břišní stěně a vrchol směřuje doleva. Mají dva hlavní anatomické laloky, větší pravý (lobus dexter) a menší levý (lobus sinister), jež jsou rozděleny úponem srpovitého vazu a průběhem levé sagitální rýhy na viscerální ploše jater. Kromě toho se na pravé straně popisují ještě dva menší laloky – ocasatý lalok (lobus caudatus) a čtyřhranný lalok (lobus quadratus). Na povrchu jsou játra potažená vazivovým pouzdrem zvaným Glissonovo pouzdro (capsula Glissoni), které přechází ve vazivo v okolí cév a lalůčků jaterní tkáně.

Na povrchu jater jsou popisovány dvě plochy: horní brániční plocha (facies diaphragmatica) přiléhá na bránici, z druhé strany na játra naléhají orgány břišní dutiny, tato plocha se nazývá facies visceralis.

Brániční plocha jater je konvexní a hladká, rozdělená úponem srpovitého vazu (ligamentum falciforme) na menší levý a větší pravý lalok. Dělí se na pars dextra, což je část obrácená doprava proti bránici a stěně hrudníku, pars anterior, přední část, která vpředu naléhá na bránici a stěnu břicha, pars superior, okrsek vložený do brániční klenby a pars posterior, zadní část, která vzadu naléhá na bránici a zadní břišní stěnu. Srdce zanechává v brániční ploše jater mělký otisk zvaný impressio cardiaca.

Viscerální plocha jater je konkávní, rozdělená rýhami ve tvaru písmene H na čtyři laloky. Příčně orientovaná rýha se nazývá jaterní brána, porta hepatis, a je to místo, kudy do jater vstupuje jaterní tepna a vrátnicová žíla a kde z nich vystupují žlučové cesty. Levá sagitální rýha je tvořena průběhem dvou vazů, oblého vazu jaterního a Arantiova vazu. Pravá sagitální rýha je rovněž rozdělena na dvě části, vpředu je žlučníková jáma, ve které je uložen žlučník, zadní část je tvořena hlubokým zářezem, kterým probíhá dolní dutá žíla.

Levá sagitální rýha probíhá hranicí levého a pravého laloku na viscerální ploše jater. Čtyřhranný lalok se nachází mezi sagitálními rýhami před jaterní bránou a je ohraničený žlučníkem a průběhem oblého vazu, ocasatý lalok je ohraničený žlábkem dolní duté žíly a zářezem, kterým vede Arantiův vaz, a nachází se za jaterní bránou. Viscerální plocha jater je mírně konkávní a dotýká se žaludku, dvanáctníku, tračníku a pravé ledviny s nadledvinou, a tyto orgány v ní zanechávají své otisky.

Na viscerální ploše levého laloku se nachází otisk jícnu, impressio oesophagea, a otisk žaludku, impressio gastrica, mírné vyvýšení plochy v blízkosti průběhu oblého vazu se nazývá tuber omentale hepatis. Na viscerální ploše levého laloku se popisuje otisk pravé ledviny, impressio renalis, otisk pravé nadledviny, impressio suprarenalis, otisk pars superior dvanáctníku, impressio duodenalis a otisk ohbí tračníku, flexura coli dextra, impressio colica. Hluboký zářez, sulcus venae cavae, ve viscerální ploše vytváří dolní dutá žíla. Může být překryta vazivovým pruhem lig. venae cavae, nebo je i zcela vrostlá do jaterní tkáně. Vzadu přechází brániční plocha jater na viscerální plynule, vpředu ostře a tento přechod se nazývá margo inferior hepatis.


Žlučník

Žlučník, též žlučový měchýř, lat. vesica fellea či vesica biliaris, je vakovitý orgán hruškovitého tvaru sloužící ke skladování a úpravě žluči, která v játrech vzniká. Je uložený ve žlučníkové jámě na spodní ploše pravého jaterního laloku a je 8–12 cm dlouhý. Jeho objem je 30–80 ml. Anatomicky se dělí na tři části: dno, fundus vesicae biliaris, směřuje dopředu a dolů, asi o 1 cm přesahuje volný okraj jaterní a naléhá na břišní stěnu v místě, kde pravá medioklavikulární čára protíná žeberní oblouk. Místo, kde se dno žlučníku promítá na břišní stěnu, se dá najít také na místě styku pravého přímého břišního svalu a chrupavky pravého devátého žebra, nebo pomocí pomyslné čáry probíhající z předního horního kyčelního trnu skrz pupek směrem nahoru – dno žlučníku je v místě, kde tato čára protíná okraj žeberního oblouku. Dno plynule přechází v tělo žlučníku, corpus vesicae billiaris, které leží ve žlučníkové jámě a seshora je kryté dolní plochou pravého laloku jater, dolní plocha je volná. Tělo se směrem nahoru zužuje a přechází v infundibulum, přechodnou oblast mezi tělem a krčkem žlučníku, collum vesicae billiaris. Krček žlučníku je 5–7 mm dlouhý a přechází do vývodu žlučníku, ductus cysticus. Ten je součástí žlučových cest, ústí do hlavního žlučovodu (ductus choledochus), jímž se žluč dostává do dvanáctníku. Naplněný žlučník je hmatný.

Krevní zásobení žlučníku zajišťuje především a. cystica, větev jaterní tepny. Menší cévy vstupují do žlučníku z jater přes žlučníkovou jámu. Odkysličená krev je odváděna žlučníkovou žílou v. cystica, která se vlévá do vrátnicové žíly. Ve stěně žlučníku se nacházejí lymfatické cévy, které odvádějí mízu do mízní uzliny při krčku žlučníku. Z těch se míza dostává do uzlin doprovázejících hlavní žlučovod. Žlučník je bohatě inervovaný, a to jak parasympatickými nervy z větví bloudivého nervu, tak sympatickými vlákny z ganglií ggl. coeliaca.


Slinivka břišní

Slinivka břišní čili pankreas (z lat. pancreas) je šedě růžová laločnatá žláza připomínající velkou slinnou žlázu a řadí se mezi orgány trávicí soustavy. Velikost lidského pankreatu je 12–16 cm a váha 60–90 g. Funkčně tato žláza splňuje kritéria žlázy s vnější i vnitřní sekrecí. Většina objemu tkáně pankreatu je určena k výrobě pankreatické šťávy (= enzymy štěpící cukry, tuky, bílkoviny), jež je následně odváděna do dvanáctníku. Pouze 1,5 % objemu pankreatu tvoří buňky, které produkují neméně důležité hormony jako inzulín a glukagon, jež jsou secernovány do krve.

Slezina

Slezina (latinsky: lien, splén) je orgán nacházející se téměř u všech savců. Má podobnou strukturu jako velká mízní uzlina a funguje zejména jako krevní filtr. Není k životu bezpodmínečně nutná a její odstranění (například při vnitřním krvácení) nemá ve většině případů pro člověka tragické následky. Histologicky je tvořena bílou a červenou pulpou. Bílou pulpu vytvářejí uzlíky lymfatické tkáně – Malpighiho tělíska, která jsou tvořena z malých B-lymfocytů. Červená pulpa se skládá z vaziva, které je vyplněno krevními cévami. Její hmotnost kolísá v rozmezí 50–250 g.

Slezina má několik funkcí. Je článkem imunitní obrany organismu. Dochází v ní k syntéze protilátek. Slouží také jako krevní filtr s velkým množstvím makrofágů. Ty pohlcují a destruují poškozené nebo zanikající erytrocyty, leukocyty, bakterie a další materiál. Podílí se na recyklaci železa. Funguje jako rezervoár krve. Ve slezině se normálně objevuje krvetvorba ve fetálním období. Po vytvoření funkční kostní dřeně tvorba krvetvorných elementů ve slezině zaniká a objevuje se teprve, když je v organismu krvetvorných elementů málo.


Ledviny a vývodné cesty močové

Ledviny (latinsky: ren, nefros) jsou párový orgán fazolovitého tvaru o velikosti 12 x 6 x 3 cm. Jsou uloženy v tukovém obalu v bederní krajině. Zásobují je renální tepny, což jsou přímé větve břišní aorty s mohutnými renálními žílami připojenými na dolní dutou žílu. Filtrací krevní plazmy vylučují nadbytečnou vodu, soli a další odpadní látky z organismu. Denně vyloučí 1–1,5 l definitivní moči.

Vývodné cesty močové

Ledvinové kalichy mají nálevkovitý tvar, upínají se na vrcholcích dřeňových pyramid, kde ústí sběrací kanálky.

Ledvinové pánvičky vznikají spojením ledvinových kalichů, dosáhne-li náplň 2 ml, dochází k peristaltickým stahům stěny, tvořené jsou z hladké svaloviny, frekvence 1–5 stahů za minutu.

Močovody (uretery) jsou párové trubice cca 30 cm dlouhé, probíhající retroperitoneálním prostorem do pánve, kde šikmo prorážejí stěnu močového měchýře.

Močový měchýř (vesica urinaria) je dutý svalový orgán měnící tvar podle náplně. U obou pohlaví je uložen za sponou stydkou, plní se postupně, moč se zde hromadí před vyprázdněním. Zpětnému přetékání moči do močovodů brání svalovina stěny močového měchýře, která obaluje koncové úseky ureterů a svým stahem brání návratu moči. Náplň močového měchýře je cca 150 ml a toto množství vyvolává nucení na močení. 200 ml značí vyklenutí močového měchýře nad sponu, které je možno palpačně vyšetřit. Při 350–400 ml dochází k vyprázdnění, obvykle nepřesahuje objem 500 ml, ale i za normálních podmínek může dosáhnout až 700 ml.

Močová trubice (uretra) – začíná ve dnu močového měchýře, část svaloviny dna močového měchýře přechází i na uretru a vytváří zde vnitřní svěrač močové trubice. Vyprazdňování močového měchýře je reflexní děj, který řídí mozková kůra, centrum je uloženo v bederní míše. Zevní svěrač uretry je ovládán vůlí – odlišná u ženy a muže:

  • ženy: délka 3–4 cm, rovná, vyšší náchylnost na záněty močových cest;
  • muži: délka 18–22 cm, esovitě prohnutá; kromě odvodu moči slouží i jako pohlavní vývodní cesta, která odvádí sperma.

Nadledviny

Nadledviny (dříve se také uvádělo ledvinky nebo nadledvinky, latinsky: glandulae suprarenales) jsou párové endokrinní žlázy, přiložené k ledvinám. Místo na ledvině, ke kterému je nadledvina přiložena, se mění v závislosti na evoluční vyspělosti organismu.

Kůra (cortex) je mezodermálního původu a její činnost je řízena hypofýzou (hormonem kortikotropinem). Produkuje pohlavní hormony a kortikosteroidy aldosteron a kortisol.

Dřeň (medulla) vzniká z buněk neurální lišty – je tudíž původu ektodermálního – a její činnost je řízena nervově (sympatikem). Produkuje stresové hormony adrenalin a nonadrenalin.

Prostata

Předstojná žláza (latinsky: prostata) je přídatná pohlavní žláza, jejíž sekret je součástí ejakulátu a zvyšuje životaschopnost spermií. Prostata zdravého muže je velká asi jako vlašský ořech, váží zhruba 20 gramů, a je umístěna pod močovým měchýřem a jako prstenec obkružuje močovou trubici. U samic jsou k prostatě homologními strukturami Skeneho žlázy, mluví se dokonce o ženské prostatě. Je vklíněná do prostoru mezi stydkou kostí a konečníkem – faktu, že se dotýká stěny konečníku a je tak poměrně snadno dostupná, se využívá jak při rektálním vyšetření prostaty, tak při sexu.

Prostata je svalově-žláznatý orgán tvořený 30–50 tuboalveolárními žlázkami, obklopenými hladkou svalovinou a vazivovým stromatem. Vývody žlázek v počtu několik desítek ústí kolem semenného hrbolku (veru montanum) do močové trubice. Sekret žlázek tvoří 15–30 % objemu ejakulátu. Kromě ejakulace je možné získat jejich sekret také expresí per rektum, což má léčebně-diagnostický význam. Na povrchu je prostata krytá vazivovou kapsulou, která je opředená sítí cév a nervů. Žláza vzniká modifikací stěny močové trubice a u mužského plodu se objevuje v 9. týdnu nitroděložního vývoje. Materiálem pro vznik prostaty je močová trubice, Wolffův vývod a okolní mezenchym. Homologní strukturou u žen jsou parauretrální žlázy, které jsou vytvořené u některých žen a jsou příčinou takzvané ženské ejakulace.

U mužů se z anatomického hlediska prostata skládá z pěti laloků: pravého, levého, předního, zadního a středního. V průběhu života tyto laloky srůstají a v dospělosti již zcela splynou. V urologické praxi se proto používá rozdělení prostaty podle McNeala na tři zóny. U starších mužů (i samců dalších savců) se někdy uvnitř vývodů hromadí kalcifikovaný materiál (corpora amylacea). Může ucpávat vývody a stává se také součástí ejakulátu. Stimulace předstojné žlázy je přirovnávána k dráždění G-bodu žen a u některých mužů může zesílit nebo i vyvolat orgasmus a zvýšit tak požitek ze sexu. Existují dva způsoby, jak dráždit prostatu: buď nepřímo, masáží hráze, nebo přímo, přes stěnu konečníku, tedy análním sexem. Dráždění prostaty je zdrojem uspokojení pasivního partnera při homosexuálním pohlavním styku.


Varle, nadvarle, skrotum, penis

Varle (latinsky: testis; množné číslo varlata, latinsky: testes; hovorově: koule) je samčí pohlavní žláza obratlovců, tedy i muže. Ve varleti dochází k vývoji mužské pohlavní buňky – spermie. Varlata jsou také důležitá endokrinní žláza, která produkuje pohlavní hormony (například testosteron). Jedná se o párový orgán; zdravý jedinec má dvě varlata, z nichž u člověka je levé většinou větší a sestouplejší. Varlata mají vejčitý (ovoidní) tvar, jsou hladká, ze stran mírně zploštělá a na pohmat mírně citlivá. Velikost varlat je u člověka proměnlivá, uvádí se délka 4–5 cm, šířka 3–3,5 cm a tloušťka 2,5 cm. Hmotnost jednoho varlete se pohybuje od 15 do 25 gramů. Na jeho zadní a horní straně na něj navazuje nadvarle. Chámovod spolu s cévami tvoří svazek, který pokračuje do tříselného kanálu a dutiny břišní.

Nadvarle (řecky: epididymis) je část lidského těla, která se podobá velmi těsně stočenému kanálku. Je situováno na vrchol varlete, kde leží na horní a zadní ploše varlete. Kdyby se natáhlo, dosáhlo by délky 6 metrů. Nadvarle je zásobárnou spermií, které se zde uchovávají po dobu přibližně dvou týdnů, během toho spermie dozrávají, získávají schopnost pohybu a schopnost oplodnění vajíčka. V nadvarleti vzniká i hlenovitý sekret, který má význam pro látkovou výměnu spermií. Do kanálku nadvarlete se dostávají i makrofágy, které přicházejí stěnou kanálku nadvarlete. Nejsou-li nahromaděné spermie odvedeny při ejakulaci, postupně se rozpadají a jsou fagocytovány makrofágy, které se označují jako spermatofágy. Spermie opouštějí nadvarle chámovodem. Nadvarle je nahmatatelné na zadní straně varlete. Při přiškrcení nadvarlete dochází k umělé sterilitě, často používané jako druh antikoncepce.

Šourek (latinsky: scrotum) je kožovitý vak, vychlípenina břišní stěny, kde jsou uložena varlata. Většinou je umístěn mezi řitním otvorem a penisem. Spermie, které se tvoří ve varlatech, potřebují ke svému vývinu teplotu nižší, než je teplota zbytku těla. Zdá se, že u člověka je ideální teplota pro spermatogenezi asi 34,4 °C; 36,7 °C už může snižovat počet spermií v ejakulátu. Teplota uvnitř šourku je ovladatelná, v chladu se stěna šourku stáhne a přitáhne varlata k břišní stěně, kde se ohřejí, v teple se naopak šourek povolí.

Penis (neboli pyj či falus) je kopulační orgán samců a součást samčí rozmnožovací soustavy.


Vaječníky, vejcovody

Vaječník (latinsky: ovarium, oophoron) je samičí pohlavní žláza. Vaječník, jak napovídá jeho název, uvolňuje vajíčko, tedy samičí pohlavní buňku, je to ale také důležitá endokrinní žláza. Vaječník je párový orgán, jehož velikost je u ženy přirovnávaná k mandli či švestce. Udává se délka 3–5 cm, šířka 1,5–3 cm a tloušťka přibližně 1 cm. Hmotnost jednoho vaječníku se pohybuje od 7 do 14 gramů (jiný zdroj uvádí zhruba 6 gramů). Velikost však závisí na věku ženy. Jsou uloženy na bočních stranách pánevní dutiny, tak nízko, že při onemocnění pravého vaječníku snadno dochází k záměně s podrážděním slepého střeva. Povrch vaječníku je v dětství hladký, s přibývajícím věkem se zjizvuje v důsledku proběhlých ovulací. Vaječník visí na části širokého děložního vazu (ligamentum latum uteri) a je tak fixován na svém místě, z vazu na něj přechází pobřišnice, ale vaječník nekryje, jeho povrch je volný. V blízkosti vaječníku se nachází nálevkovité rozšíření vejcovodu, opatřené třásněmi.

Vejcovod (latinsky: tuba uterina či oviductus, řecky: salpinx) je úzká ohebná trubice začínající v děložním rohu a ústící nálevkovitě do břišní dutiny v blízkosti vaječníku. Vejcovody jsou dva, každý spojuje s dělohou jeden vaječník. Úkolem vejcovodů je dopravit vajíčko po ovulaci do dělohy. Ve vejcovodu také dochází k oplození vajíčka. Vejcovody ženy jsou uložené v pánevní dutině, u samic některých savců mohou zasahovat až do podbřišku. Jsou zavěšeny na duplikatuře pobřišnice, zůstávají tak stále rozepjaty mezi dělohou a vaječníky. Vejcovod ženy je 10–12 cm dlouhý a 0,5 cm široký. Délka vejcovodu v podstatě záleží na velikosti samice, vejcovody kopytníků mohou být až 20 cm dlouhé.


Děloha a krček děložní

Děloha (latinsky: uterus, řecky: metra, hystera, archaicky nebo krajově matka) je vnitřní pohlavní orgán všech savců samičího pohlaví s výjimkou vejcorodých. Je to dutý svalový orgán sloužící k uložení, výživě a zajištění vývoje mláděte. Chirurgické odstranění dělohy se nazývá hysterektomie.

Děložní čípek (latinsky: cervix) je část dělohy, která ústí do pochvy. Děložní čípek se nachází v hrdle děložním, kde jeho výběžek zasahuje do pochvy a umožňuje tak jak průnik spermií, tak i odchod menstruační krve. Jeho průměrná délka je 3–5 cm.

Vagina

Pochva neboli vagína (latinsky: vāgīna) je část samičího pohlavního ústrojí u placentálů a vačnatců. Je to trubice vedoucí od dělohy k povrchu těla samice. Její hlavní funkce se naplňují při pohlavním styku, menstruaci a porodu. Ženská pochva je elastická trubice ze svalů, dlouhá 7–8 cm, přičemž přední stěna je o 2 cm kratší než zadní a průměr je kolísavý asi 3–5 cm. Spojuje vulvu na vnějšku s děložním hrdlem uvnitř. Končí klenbou poševní. Děložní hrdlo do pochvy ční shora. Když žena stojí vzpřímená, pochva směřuje nahoru dozadu. S dělohou svírá úhel asi 45°. Poševní vchod je na zadním konci vulvy, za ústím močové trubice. Nad pochvou je stydký pahorek. Poševní sliznice je silná 3–4 mm a má narůžovělou barvu, která však mění odstín v závislosti na fyziologických změnách; při menstruaci se mění na tmavě růžovou až červenou a při těhotenství na fialovou.

Pojem vagina se často používá pro vulvu, ale tento název je nepřesný, protože vagina jen ústí ve vulvě. Je to podobný vztah, jako kdyby se ústa nazývala hrdlem. Délka, šířka a tvar pochvy se mohou velmi měnit. Normálně je pochva uzavřená, její stěny se dotýkají. Při pohlavním styku se dokáže prodloužit a rozšířit, a to dvakrát až třikrát. Nejvíce se rozšíří při porodu, a to až tak, aby jí mohla projít hlavička novorozeněte. Lubrikaci (zvlhčení) pochvy, k níž dochází při sexuálním vzrušení a jež výrazně usnadňuje frikční pohyby, zajišťují Bartholiniho žlázy uložené nedaleko poševního vchodu a děložního hrdla. Samotné stěny pochvy žlázy neobsahují, ale hlen skrz ně prostupuje. Hlen může být bílý nebo žlutý, řídký nebo hustý. Před prvním pohlavním stykem je pochva panny chráněna panenskou blánou neboli hymenem.

V pochvě pohlavně dospělé ženy je kyselé prostředí, které ji chrání před infekcí. V pochvě se však nachází nesterilní prostředí, takže snaha o přehnanou nebo dokonce sterilní péči je zbytečná nebo dokonce škodlivá. Většinou je lépe (pro prevenci i léčbu) podpořit zdravou rovnováhu poševní flóry (například podporou laktobacilů) než usilovat o její celkové potlačení.

Součástí pochvy jsou žlázy nutné k její funkci:

  • Bartholiniho žláza – je umístěna po levé a pravé straně pod poševním vchodem;
  • Skeneho žlázy – jsou umístěny v horní stěně vaginy poblíž spodního konce močové trubice; ústí buď do močové trubice, nebo do vulvy poblíž otvoru močové trubice.

Vnitřní orgány člověka obrázek

Zde si můžete prohlédnout obrázek, jak vypadá lidské tělo uvnitř tzv. vnitřnosti, tedy vnitřní orgány.

Autor: © Mgr. Světluše Vinšová
Foto:
© Baresh25

odkaz na článek

. Vnitřní orgány lidského těla [online]. ČeskáOrdinace.cz, . .




Tento článek si během posledních třiceti dnů přečetlo 89 lidí.



Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk
přidejte sem svůj komentář

Nenašli jste zde přesně to, co jste hledali? Zeptejte se na to ostatních. Určitě Vám pomohou.
Ke svému dotazu použijte tento formulář.


Jméno
E-mail
Nadpis
Komentář
Všechna políčka formuláře je třeba vyplnit!
Připojit fotku
přehled komentářů
K článku zatím nebyl napsán žádný komentář.

zajímavé články
klíčová slova
tělo metody orgány střevo žaludek tělo žláza žena muž embryo obrázek