Příznaky
Průběh infekce močových cest se liší podle toho, zda jde o akutní cystitidu, nebo pyelonefritidu, a to jak u mužů, tak i u žen. U mužů výskyt onemocnění stoupá po 40. roce věku v souvislosti s hyperplazií prostaty a urolitiázou. U žen jsou pro infekce močových cest typické recidivy.
Akutní cystitida – zvyšující se bolest při domočování (terminální dysurie); palpační citlivost v podbřišku.
Akutní pyelonefritida – tupá bolest v bederních krajinách s horečkou a třesavkou; bolestivost při hluboké palpaci ledvin a při poklepu na bederní krajinu.
U dětí pyelonefritidu provázejí nespecifické symptomy, které ukazují spíš na nemoci trávicího traktu či jater (nechutenství, neprospívání, zvracení, průjem), horečka, alterace celkového stavu, může se objevit mírná žloutenka nebo i sepse. Je třeba sledovat specifické příznaky, jako je neobvyklý zápach moči a skvrny na plenách.
U větších dětí je často přítomna dysurie (řezavé močení), polakisurie (časté nucení na močení), strangurie, bolesti břicha nebo zad, enuréza.
Infekci močových cest nejčastěji vyvolávají gramnegativní bakterie, hlavně E. coli, méně často Proteus mirabilis, Klebsiella pneumoniae, Enterobacter, Pseudomonas; G+ bakterie – rod Enterococcus a Staphylococcus saprophyticus. Některé sérotypy E. coli mají tendenci adherovat fimbriemi na epiteliální buňky, a proto vyvolávají infekci častěji.
Infekce vzniká nejčastěji ascendentně (u žen hlavně kvůli krátké močové trubici/uretry) – z tlustého střeva přes perineum do uretry. IMC začíná u žen kolonizací vaginálního vestibula, u mužů předkožkového vaku, a následně se infikuje močová trubice, močový měchýř a vzácně i horní močové cesty.
Hematogenní infekce jsou vzácné, mohou se však vyskytovat u novorozenců, u chronicky nemocných a u imunosuprimovaných pacientů. Perorální a bariérová lokální kontraceptiva zvyšují riziko infekce močových cest. Rekurentní infekce močových cest u adolescentů mohou svědčit pro sexuálně přenosné choroby.
Mezi rizikové faktory pro vznik močové infekce patří: glykosurie (například při diabetu), poruchy vyprazdňování měchýře (zúžení uretry, vezikoureterální reflux, postmikční reziduum v močovém měchýři a hypertrofie prostaty), dále konkrementy a těhotenství. Velmi častou příčinou infekce močových cest je instrumentální vyšetření a močová cévka.
Močová infekce v klasifikaci MKN-10
Mezinárodní statistická klasifikace nemocí rozlišuje tyto močové infekce:
- akutní x chronická;
- asymptomatická x symptomatická;
- horní (pyelonefritis) x dolní (uretritis, cystitis, prostatitis);
- pyelonefritis – akutní nebo chronický zánět ledvinového intersticia;
- uretritis, cystitis – povrchní zánět sliznice močových cest;
- nekomplikovaná, komplikovaná a jiná patologie močových cest – konkrementy, vezikoureterální reflux, nebo přidružené onemocnění diabetes mellitus, imunodeficience.
Infekce močových cest – antibiotika
Léčba vede k potlačení zánětu, prevenci recidiv, eventuálně k odstranění příčiny (katétr). Zásadní je včas zahájená antimikrobiální léčba, klidový režim, dostatečný přívod tekutin, a to 2,5 l za 24 hodin. Pravidelná mikce a defekace jsou režimová opatření, která jsou doporučována jako součást léčby. Antipyretická terapie se doporučuje dle potřeby (ibuprofen, paracetamol).
Cystitida se léčí pomocí chemoterapeutik, která dosahují vysoké koncentrace v moči, perorálně například léky nitrofurantoin, trimetoprim, kotrimoxazol.
Délka léčby:
- nekomplikovaná cystitida 3–7 dnů;
- nekomplikovaná nerecidivující cistitida a uretrální syndrom u žen – stačí třídenní léčba;
- recidivující cystitida a u mužů – 7 až 10 dní;
- komplikovaná cystitida – 10 až 14 dní a po odeznění se brání recidivě jednou dávkou léku na noc po dobu několika týdnů až měsíců.
Při pyelonefritidě je léčba založena na látkách s vysokou koncentrací v krvi. Při podezření na pyelonefritidu je nutné ihned zahájit léčbu, každý odklad zvyšuje pravděpodobnost vzniku jizev. Volba antibiotika závisí na regionální prevalenci rezistence patogenů. U nekomplikované pyelonefritidy se empiricky podávají potencované aminopeniciliny a cefalosporiny 2., případně 3. generace. Při adekvátní léčbě by mělo dojít ke zlepšení klinického stavu během 24–48 hodin. Antibiotická terapie se upravuje dle kultivace moči a citlivosti. Nebyl prokázán rozdíl mezi perorální a intravenózní léčbou (u dětí od cca 2–3 měsíců). Indikací k intravenózním antibiotikům jsou strukturální vrozené vady vývodného močového systému, intolerance perorálních antibiotik či intolerance tekutin, těžký nebo septický průběh infekce. Doporučená doba antibiotické léčby u dětí je 10–14 dní.
Podpůrná terapie –například extrakty z brusinek mají příznivý efekt u recidivujících infekcích močových cest, dále jsou to probiotika (laktobacily osidlují zevní ústí uretry a vytlačují odtud gramnegativní flóru), imunoterapie s aplikací extraktů bakteriálních těl původců infekce močových cest.
Opatření při chronické infekci – doma by se měla denně sledovat diuréza, měřit krevní tlak, nabírat moč na kvantitativní bakteriurii, kontrolovat testačními papírky chemické složení moči.
Lázeňská péče – je na zvážení individuálního stavu pacienta; musí být spojena s pitím minerálních vod, s navozením určitého režimu pravidelného příjmu tekutin a vyprazdňování.
Co pomáhá na močové cesty
Časté užívání antibiotik i v tomto případě může vést k rezistenci. Proto je vhodné zánět raději podchytit. Včas rozpoznaná infekce může být „rozehnána“ i samoléčbou. Doporučují se brusinky – brusinkové extrakty v kombinaci s D-manózou, která brání přilnutí bakterií E. coli v močovém traktu, a preparáty s lyzátem E. coli, který aktivuje imunitní systém organismu. Je třeba také dostatečně pít urologický čaj a vyvarovat se dráždivých pokrmů a nápojů, jako jsou například ostrá, kořeněná jídla či silná káva. A samozřejmě se zcela vyhýbat sezení na studené zemi, dlouhému pobytu v mokrých plavkách a snažit se dodržovat pitný režim.
Autor: © Mgr. Světluše Vinšová
Foto: © Spectr