Rána na kůži

Poradna

Zveřejněno dne 18.4.2016

Ránu lze definovat jako porušení souvislosti kůže, sliznice nebo povrchu orgánu. Jedině zdravá kůže může plnit všechny své funkce, a to ochrannou, termoregulační, zásobní, smyslovou, exkreční a resorpční. Kůže (cutis, derma) jakožto největší orgán lidského těla plní tedy svou nezastupitelnou úlohu.



Definice rány

Rána je porušení kůže, které může být jednak úmyslné, jednak neúmyslné. K úmyslnému porušení kůže dochází během léčby, sem patří například operační rána. Neúmyslné porušení vzniká náhodnými poraněními, tedy úrazy.

Porušení kůže lze rozdělit do mnoha skupin. Základní dělení:

  • Povrchové rány: V těchto případech je poškozena jen kůže/sliznice nebo podkožní/podslizniční vazivo. Většinou se jedná o traumatické rány jako odřeniny, pořezání, tržné rány, lehčí popáleniny a podobně. Tyto rány nezasahují do podkožního vaziva a hlubších struktur uložených pod kůží (svaly, facie, šlachy a další). Jejich hojení je většinou nekomplikované a rychlé – léčí se primárním hojením.
  • Hluboké rány: O hlubokých ránách hovoříme tehdy, pokud jsou zasaženy hlubší struktury jako nervově-cévní svazky, šlachy a podobně. Léčba hlubokých a podminovaných ran je ztížena špatnou dostupností poraněných ploch. V těch se navíc často setkáváme s přítomností devitalizované tkáně a s povlaky. Tyto rány jsou velice náchylné k sekundární infekci.

Podle vzniku rozlišujeme rány řezné, bodné, sečné, tržné, nebo penetrující, které představují poškození pronikající až do tělních dutin a orgánů.

Podle stupně kontaminace dělíme rány na čisté – neinfikované a kontaminované, kam řadíme čerstvé otevřené rány, jak náhodné, tak chirurgické, u nichž došlo k porušení sterility, a dále rány infikované, které jsou spíše staré a je v nich klinicky průkazná infekce, například hnisavý výtok.

Mezi mechanicky způsobené rány řadíme odřeniny, poranění, řezné rány, bodné rány, kousnutí a chirurgické rány.

K ranám vzniklým v důsledku termického nebo chemického poškození řadíme veškeré popáleniny a poleptání – termické, chemické, vzniklé ozářením nebo elektrické.

Kromě toho existují určité druhy ran – obtížně se hojící vředy – vznikající v důsledku jiných procesů, které mají chorobný charakter.

Léčba rány podle fáze, ve které se rána nachází:

  • Čistící fáze: V této fázi může být v ráně odumřelá tkáň (takzvaná nekróza), může být infikovaná anebo překrytá hustým povlakem. V první fázi hojení může dojít k rozvoji zánětu, zarudnutí místa rány a zvýšení teploty v oblasti rány. V případě čistící fáze je třeba ránu zbavit odumřelé tkáně, infekce či vzniklého povlaku a zpřístupnit tak její spodinu pro účinnou léčbu. Proces hojení rány je možné nastartovat v okamžiku, kdy je rána zbavena všech nežádoucích složek, tedy v okamžiku, kdy je vyčištěna. Lékař volí buď cestu chirurgického vyčištění, anebo autolytického čištění za pomoci produktů vlhké terapie.
  • Granulace (výstavba nového tkaniva): V další fázi hojení dochází k tvorbě nových cév a rána se vyplňuje nově vznikající (granulační) tkání. Po vyplnění rány přichází proces epitelizace, při němž nově vznikající kožní kryt ránu postupně uzavírá. V této fázi je třeba zvýšená pozornost při ošetřování, aby nebyla granulační tkáň porušena. Velmi důležité je zabránit infekci rány a udržovat její stále vlhké prostředí tak, aby nedošlo k vyschnutí. Při léčbě je proto vhodné používat vlhké krytí, určené pro rány s menší sekrecí.
  • Epitelizace (tvorba nového epitelu – kůže): Konečná fáze hojení rány začíná obvykle od okrajů anebo se vytvářejí ostrůvky nové pokožky, které se spojují s okraji. Celý proces obnovy pokožky (epitelizace) je velmi důležitý pro konečné zhojení rány. Epitelizace bezprostředně navazuje na proces granulace, když je vytvořena nosná plocha pro tvorbu nové pojivové tkáně a pokožky. Proto je třeba ránu nadále udržovat vlhkou a zabránit jejímu vyschnutí.

Jednotlivé fáze se vzájemně překrývají.


Nemoci způsobující rány na kůži

Mezi chronické rány řadíme proleženiny (trofické vředy), venózní vředy, neuropatické vředy nebo vředy způsobené infekcí nebo vzniklé v důsledku ozařování či nádorových procesů, dekubity.

Dekubity

Dekubitální vředy (dekubity) jsou defekty kůže a podkožních struktur, které vznikají v důsledku tření a přímého tlaku podložky na disponované části těla. Jsou častým problémem zejména u imobilních, zpravidla starších pacientů s celkově zhoršeným zdravotním stavem. Nejkritičtějšími, takzvaně predilekčními místy vzniku dekubitů jsou místa s kostními prominencemi, tedy křížová krajina (sakrální oblast), paty, kotníky, zevní hrany chodidel, oblasti trochanterů (oblast kyčlí), kolena.

Hojení dekubitů (proleženin) často komplikuje přítomnost nekrózy a bakteriální kolonizace, která se může rozvinout v infekci. Léčbu dekubitů také často ztěžuje jejich hloubka a nepravidelný tvar. Mortalita pacientů s dekubitálním vředem je čtyřikrát vyšší než u stejné skupiny pacientů bez vředu. Je proto důležitá důsledná prevence vyžadující intenzivní péči o kůži a polohování pacienta.

Rozeznáváme 5 stupňů proleženin:

  • 1. stupeň – ostře ohraničené zarudnutí (překrvení) kůže, které při vitropresi přetrvává; toto stadium je při včasném léčebném zásahu reverzibilní;
  • 2. stupeň – povrchové poškození epidermis, které vypadá jako puchýř nebo mělký kráter, nezasahuje do subcutis;
  • 3. stupeň – vzniká nekrotický vřed, hluboký kráter, s možnými podminovanými okraji, který postupuje všemi vrstvami kůže, případně až k fascii (ta zůstává nepoškozena);
  • 4. stupeň – vřed s rozsáhlými nekrózami, který zasahuje svaly a šlachy;
  • 5. stupeň – nekróza postupuje svalem, přičemž dochází k jeho destrukci a k destrukci tkání až na kost.

Při léčbě dekubitů nezapomínáme na celkovou péči o pacienta, zejména na správnou výživu, hydrataci a kompenzaci přidružených onemocnění. Až v 95 % případů lze vzniku dekubitů předejít. Dekubity neboli proleženiny totiž vznikají v důsledku působení patologického tlaku na predilekční místa zvýšeného tlaku ve tkáních a špatným stavem pacienta. Při nadměrném a dlouhotrvajícím tlaku v místě kontaktu těla s podložkou dojde ke zpomalení až k zástavě cirkulace krve v kapilárách a buňky ve tkáních postupně odumírají. Vznik dekubitu ještě podpoří chybná manipulace s ležícím pacientem působením tření a střižných sil. Správnou prevencí ale lze vzniku dekubitů předcházet až v 95 % případů.

Prvním příznakem, který nelze podceňovat, je erytém – začervenání pokožky. Pacient si může stěžovat na bolestivost místa, pálení nebo mravenčení. V dalších stadiích se tvoří puchýře, které přecházejí k povrchovému porušení kůže, a postupně dochází k tomu, že se dekubit prohlubuje a tvoří se nekróza. V nejtěžších stadiích proleženin může dekubit zasahovat i kloubní spojení, tělní dutiny nebo kosti. Vždy je tento stav spojen s vysokým rizikem sepse.

Faktory přispívající ke vzniku dekubitů:

  • lokální faktory (dlouhotrvající tlak zejména na predilekčních místech tření, střižné síly při manipulaci imobilním pacientem přímo po podložce, vlhkost způsobená nejen inkontinencí, ale i nedokonale vysušeným prádlem);
  • celkové, působící v každém věku (pohlaví – ženy jsou náchylnější než muži, mobilita – imobilní klient musí spoléhat na pomoc ošetřujícího personálu);
  • celkové, působící spíše ve vyšším věku (tělesná teplota nad 39 °C, anémie, premedikace, narkóza, těžká deprese, těžká apatie, imobilizace, imobilita, komplikovaný celkový zdravotní stav, sedativa);
  • stav nutrice (nízká hladina albuminů, minerálů, nedostatek tekutin);
  • inkontinence (podráždění kůže, působení infekčních agens – Staphylococcus aureus, Escherichia coli);
  • ostatní (kóma, paraplegie, šok, analgezie, kachexie – nízký podkožní tukový polštář, obezita).

Léčba

Prvním krokem léčby je posouzení zdravotního stavu pacienta s důrazem na výskyt nežádoucích změn na kůži. Dále je snahou eliminovat patologický tlak až do úplného zhojení tkáně. Samotné léčení rány pak zahrnuje chirurgické ošetření, vlhkou terapii a boj proti infekci. K urychlení léčby přispívá celkové zlepšení stavu pacienta, správné stravování a zmírnění bolesti. Nejdůležitější prevencí vzniku dekubitů je správné polohování. Rizikové pacienty je nutné polohovat po dvou hodinách (záda – pravý bok – záda – levý bok). Moderní metody polohování využívají možnosti odlehčování pomocí 30° úhlu. Pro větší komfort i pocit bezpečí je vhodné používat polohovací pomůcky (například válce, klíny), dále pak aktivní i pasivní antidekubitní matrace. Zdravotnický personál by měl při manipulaci s pacientem používat podložku určenou k posunu na lůžku, aby se vyhnul střižným silám a tření. Při polohování je vhodné věnovat zvláštní pozornost eliminaci zátěže pat při lehu na zádech a kotníků a vnitřní strany kolen při lehu na boku. Doporučuje se také udržovat horní část těla v optimální poloze, aby nedocházelo k posunu na lůžku.

Nezbytnou součástí léčby je redukce působení tlaku správným a pravidelným polohováním. Vhodné je použití podložek ze studených pěn a pasivních či aktivních (především u těžších případů) antidekubitních matrací. Důležitá je i redukce vlhkosti, která zahrnuje správnou hygienu, sledování pokožky ošetřujícím personálem a použití vhodné tělové kosmetiky a inkontinenčních pomůcek. Ke zlepšení stavu pacienta významně přispívá podávání vhodných nutričních doplňků, a to především v případech, kdy pacient nekonzumuje dostatečné množství potravy, nebo je v jeho stravě nutné zvýšit hladinu bílkovin a albuminu. Snahou je také odstranit či zmírnit případné bolesti a pacienta co nejdříve mobilizovat.

Arteriální bércový vřed

Vznik arteriálního bércového vředu je následkem ischemické choroby dolních končetin (periferního arteriálního obliterujícího onemocnění), respektive jejím čtvrtým stadiem. Nepodaří-li se předejít vzniku ulcerace včasnou preventivní léčbou, vzniká většinou náhle, rychle progreduje, a to nejčastěji v následujících lokalizacích: akrální (vzdálená) místa, jako prsty u nohou, interdigitální prostory (mezi prsty), na patách, mohou ovšem vzniknout i kdekoli jinde na dolních končetinách.

Arteriální vřed bývá velmi bolestivý (kromě přidružené diabetické neuropatie) a také hluboký – nezřídka sahá až po fascii nebo ke kosti. Toto onemocnění doprovází jen minimálně nebo vůbec nehmatatelný pulz na příslušných arteriích, index kotníkového tlaku (ABPI) menší než 0,6, zpomalený kapilární návrat a hladká chladná pokožka s dystrofickými změnami. Často se může jednat o vřed smíšené arteriovenózní etiologie. Tato rána se nejčastěji vyskytuje na prstech a patě nohy.

Rozhodující pro úspěšný začátek léčby arteriálních vředů je zejména včasné stanovení diagnózy a zvolení nejlepšího léčebného postupu včetně plasticko-chirurgických operací na tepenném řečišti. Přibližně 10 % všech bércových vředů je arteriálního původu. Tyto vředy vznikají v důsledku postupného zužování až ucpání periferních tepen. Lumen artérií se vlivem aterosklerotických a ateromatózních usazenin na stěně cévy postupně zužuje. Následkem je chronická ischemie až nekróza kůže.

Arteriální bércové vředy se vyskytují především u pacientů ve vyšším věku nebo u pacientů s déletrvajícím vysokým tlakem. Nejčastěji jsou lokalizovány na prstech a na patě, v oblasti zevního kotníku či v místech tlaku obuvi nad kostními prominencemi. Vředy vzniklé na podkladě onemocnění tepen často zasahují tkáň velmi hluboko (nezřídka až ke kosti) a jsou doprovázeny modrými až černými hemoragiemi. Následkem těžkých poruch prokrvování dochází ke vzniku nekróz. Zánětlivé změny odehrávající se v nejbližším okolí počínajících vředů jsou příčinou okolního zarudnutí.

Vzniku ulcerací předcházejí asi u 10 % pacientů klaudikační obtíže, zvláště u nemocných trpících dyslipidemií, cukrovkou, hypertenzí a u silných kuřáků. Mezi rizikové faktory vzniku aterosklerózy patří konstituční dispozie, nezdravý způsob života (především strava bohatá na tuky a kalorie), hypertenze, diabetes mellitus, hypotyreóza, nefropatie, poruchy metabolismu lipidů, trombofilie a plicní insuficience. Arteriální bércový vřed je značně bolestivé onemocnění, a to především v nočních hodinách při vodorovné či zvýšené poloze nohou.

Důležitá je přesná diagnóza a odstranění nekrózy. Na počátku léčby stojí přesné stanovení diagnózy a zhodnocení stupně postižení tepenného systému. Pro stanovení stupně postižení aterosklerózou je vhodné řídit se následující stupnicí:

  • 1. stadium – bez příznaků, lehká unavitelnost;
  • 2. stadium: a) klaudikační bolesti od překonání vzdálenosti delší než 200 m; b) klaudikační bolesti od překonání vzdálenosti kratší než 200 m;
  • 3. stadium – klidová bolest;
  • 4. stadium – trvalá bolest, ulcerace až gangréna.

Dále je nutné odstranit příčiny, které toto onemocnění vyvolaly, nebo je alespoň zmírnit a kompenzovat doprovodná onemocnění. Snahou je také obnovit nebo zlepšit prokrvení.

Léčba

Systém lokálního ošetření je velmi podobný postupu u venózních bércových vředů. Na prvním místě vždy stojí hygiena rány, nutné je odstranění nekróz a v případě potřeby doplnění léčby antibiotiky k potlačení infekce. Při lokálním ošetřování se dále řídíme aktuálním stavem rány a volíme materiál dle fáze hojení a vlastností krycích materiálů. Vhodnou prevencí, a to nejen arteriálních bércových vředů, je přestat kouřit a zbavit se nadváhy. Dále se doporučuje snížit množství tuků ve stravě a jíst více ovoce a zeleniny. Krevní oběh v nohou také zlepšuje pravidelné cvičení. Velmi důležitou úlohu hraje i správná volba obuvi a její velikosti stejně jako pravidelná hygiena dolních končetin a návštěva pedikéra. U bércového vředu arteriálního původu většinou není vhodná kompresivní terapie.

Syndrom diabetické nohy

Syndrom diabetické nohy (SDN) je jednou z nejčastějších pozdních komplikací diabetu, který významně ovlivňuje kvalitu života pacientů s diabetem. SDN je dle WHO (Mezinárodní zdravotnická organizace) definován jako infekce, ulcerace nebo destrukce hlubokých tkání nohy spojená s neurologickými abnormalitami a s různým stupněm ischemické choroby dolní končetiny (ICHDK).

Jednou z forem syndromu diabetické nohy je Charcotova neuroosteoartropatie, což je neinfekční destrukce kostí a kloubů na podkladě neuropatie Charcotova, a to nejčastěji v oblasti nohy. Onemocnění se v akutním stadiu projevuje zejména otokem a zarudnutím postižené nohy. Pokud není urgentně zahájena adekvátní terapie, pak často dochází k destrukci postižených kostí a kloubů, což vede ke vzniku deformit nohy. Ty jsou pak příčinou zvýšení rizika vzniku ulcerace a následně i amputace nohy.

Mezi nejvýznamnější prokázané rizikové faktory ulcerace u pacientů s diabetem patří neuropatie (senzomotorická, autonomní), angiopatie (makro- i mikrovaskulární) a zvýšený plantární tlak. Na vzniku ulcerací se také podílejí zevní faktory, jako jsou trauma, nevhodná obuv a infekce. Nesmíme opomenout vliv kouření, kompenzace diabetu a další faktory ovlivňující vznik neuropatie a ischemie.

Léčba

Léčba syndromu diabetické nohy je často obtížná a její úspěšnost velmi závisí na jejím včasném zahájení. Mezi nejdůležitější opatření při léčbě diabetických ulcerací je jejich maximální odlehčení. Bez odstranění tlaku na ulceraci je hojení velmi obtížné, prodlužuje se významně jeho délka a existuje vysoké riziko přechodu akutního defektu do chronického stadia. U pacientů s prokázanou ICHDK a nehojící se ulcerací nohy je možností volby provedení angioplastiky nebo periferního by-passu. V případě přítomnosti známek infekce (otok, erytém, patologická sekrece z rány, zvýšená lokální teplota) je nutno zahájit adekvátní antibiotickou terapii nejprve empirickou, posléze dle klinického obrazu a výsledku kultivace z rány cílenou. Další nezbytnou součástí terapie diabetických ulcerací je lokální léčba. V první fázi je nezbytný debridement, tedy očištění rány a snesení hyperkeratóz. Podle typu rány pak přikládáme vhodné krytí. Mezi moderní prostředky hojení ran v rámci SDN patří také aplikace lokálního podtlaku a larvální terapie. Nejtěžší formou tohoto syndromu je diabetický vřed. Syndrom diabetické nohy je jednou z chronických komplikací diabetu. Definovat jej lze jako soubor změn na dolních končetinách, které vznikají z různých příčin a různými mechanismy, vždy však se společným jmenovatelem – diabetem. Nejtěžší formou tohoto postižení je diabetický vřed, který v nejhorších případech může vést k amputaci končetiny. Diabetická noha zahrnuje širokou škálu chorob: neuropatický vřed, ischemickou gangrénu, infekční gangrénu, osteoartritidu a jejich kombinace. Za nejčastější příčiny tohoto syndromu jsou považovány periferní neuropatie, ischemická choroba dolních končetin a neuroischemická kombinace.

U diabetiků s periferní neuropatií, kterou trpí až 90 % pacientů s cukrovkou, je závažným projevem, kterému by měla být věnována pozornost, změna vnímání citlivosti, vibrací, bolesti, tepla či chladu. Ta se projevuje ztrátou citu v nohách, díky níž pacient necítí bolestivost již vzniklých kožních lézí. Neuropatické vředy jsou většinou nebolestivé a nejčastěji se nacházejí na plantě nebo v místech kostních prominencí. Periferní pulzace zůstává hmatatelná, končetina je teplá a růžová. U pacientů s ischemickou chorobou dolních končetin dochází k zúžení průsvitu tepen až uzávěru v důsledku usazování kyselých mukopolysacharidů do stěny tepny. To se projevuje výraznou bolestivostí: zpočátku při chůzi, následně i v klidu. Diabetické vředy ischemického původu bývají velmi bolestivé a objevují se na špičkách prstů, na patě či na hraně nohy. Pokud dojde k uzávěru tepny, objeví se prudká bolest, která signalizuje nedostatek kyslíku a živin ve tkáních a svalech. Ischemická noha bývá také chladná, nafialovělá a bez hmatatelného pulzu na periferii. Poměrně časté jsou neuroischemické kombinované vředy, na jejichž vzniku se podílejí obě příčiny. Mezi rizikové faktory syndromu diabetické nohy patří stáří, vysoký krevní tlak a kouření.

Léčba

Léčba diabetu a jeho komplikací musí být vždy vedena lékařem. V první řadě je nezbytné diabetes řádně kompenzovat, upravit metabolické poruchy a výživu. Při vzniku diabetického defektu se zpravidla přechází na intenzivní inzulinovou terapii. Dále se klade důraz na odlehčení nohy (prostřednictvím klidu na lůžku, pojízdných křesel, berlí, léčebných bot a podobně). Další působení tlaku v místě defektu by narušilo proces granulace a vedlo k ischemii tkáně. Léčba samotné rány se skládá z mechanického odstranění hyperkeratózy v okolí rány, účinné terapie infekce a místní léčby vředu (prostředky pro vlhké ošetřování ran). U ischemického vředu je nutné zlepšit krevní zásobení (například cévním rekonstrukčním výkonem), a pokud pacient kouří, tak mu to přísně zakázat. Pravidelná kontrola končetin může předejít amputaci. Nejméně třem čtvrtinám amputací dolních končetin v souvislosti s diabetem bylo možné zabránit správnou prevencí. Ohrožený pacient by si proto měl každý den prohlížet svá chodidla, všímat si změn barvy kůže, zarudnutí, otlaků či otoků a o nepříznivých změnách ihned informovat svého lékaře. Nohy je doporučeno chránit vhodnou, pohodlnou obuví, nejlépe obuví indikovanou pro diabetiky, nikdy nechodit naboso. Důležité je vyhýbat se expozici tepla (elektrické podušky, horké koupele a podobně) a po koupeli si nohy, včetně meziprstí, dobře osušit. Na místě je také opatrnost při stříhání nehtů, protože sebemenší poranění může mít za následek vznik vředu. Pacient by neměl kouřit a ani zapomínat na péči o kůži. Správnými přípravky lze zvýšit odolnost pokožky nohy a posílit její přirozenou ochrannou bariéru.

Venózní bércový vřed

Venózní bércový vřed (ulcus cruris venosum – UCV) je chronický defekt bérce, který vzniká v důsledku primární, ale častěji sekundární venózní insuficience (nedostatečnosti). Vlivem stagnace žilní krve a žilní hypertenze dochází postupně k atrofii kůže na bércích, kterou provází suchost a olupování kůže, tvorba hemosiderinových pigmentací a sklon k ekzémům. Defekty mohou vzniknout i bez zjevné příčiny, například nepatrným podrážděním pokožky, ze kterého se postupně vyvine mělký mokvající vřed. Venózní bércové vředy mohou být poměrně velké, obvykle nebolestivé a spodina bývá potažena fibrinovým povlakem. Často masivně secernují a jsou náchylné k infekci – pak mohou i značně zapáchat.

Léčba

Při léčbě venózního bércového vředu je třeba dbát na odstranění nebo alespoň zmírnění příčin jeho vzniku. Stav zhoršuje především nadváha, špatná výživa, kouření a nedostatek pohybu. Místní léčba bércového vředu spočívá především v aplikaci produktů pro vlhké hojení ran, které pomáhají vytvářet příznivé prostředí pro hojení rány. Při léčbě každého venózního defektu je kromě vlhké terapie nevyhnutelná důsledná kompresivní terapie, a to optimálně zvolenou krátkotažnou nebo dlouhotažnou bandáží či kompresivními systémy. Bércový vřed venózního původu je nejčastějším typem chronické nehojící se rány. Patří k dlouhodobým onemocněním s častou recidivou (až u 57 % případů). Jeho léčba není snadná a vyžaduje aktivní přístup a spolupráci nemocného i jeho blízkých příbuzných. Typickým výskytem venózních bércových vředů je oblast zevního kotníku. Venózní bércový vřed je způsoben chronickou žilní chorobou. Vzniká v důsledku nedostatečného odtoku krve v žilách směřujících k srdci. Důsledkem je žilní hypertenze, krevní plazma je vytlačována z mikrocirkulace do tkáně. Příznaky začínají zhoršením kvality kůže. Kůže se ztenčuje, je suchá nebo může být naopak prosáklá a zmokvalá. Bércové vředy se často vyvinou z drobných kožních defektů v důsledku poranění, která jsou podporovaná bakteriální flórou a těžko se hojí. Vřed však může vzniknout i bez předchozího poranění. V takových případech na kůži nejprve pozorujeme malou, postupně se zvětšující zarudlou skvrnu, na ní se vytváří krusta, která praská a otevírá se tak rána zasahující do podkoží. Po splynutí více kožních defektů vzniknou velkoplošné vředy. Současné onemocnění žil může ztížit rozpoznání příčiny. Pokud nedochází k léčbě základního onemocnění, mohou zůstat vředy nezhojené i přes přiměřenou léčbu. Základem léčby je odstranit příčiny, které toto onemocnění vyvolaly, nebo je alespoň zmírnit. Samotnou ránu je nezbytné důkladně vyčistit, zbavit ji zbytků mastí, past a jiných materiálů. Následně je třeba přistoupit k chirurgickému odstranění nekróz a k lokální péči se správnými postupy a vhodným krytím (produkty pro vlhké hojení ran). V průběhu léčby je nutné zabránit tlaku v dolních končetinách, a to jak jejich podkládáním, tak bandážováním.

K faktorům zhoršujícím hojení patří deficit vitamínu C, anémie, hypoxie, hypoproteinémie, kortikosteroidy a hypertenze. Součástí léčby venózního bércového vředu je bandážování. Nezbytnou součástí úspěšné léčby je kompresivní terapie. Provádí se za účelem omezení průtoku chorobně změněnými povrchovými žilami, zvýšení průtoku hlubokým žilním systémem a zmenšení doprovodného otoku. Stupeň komprese musí být pečlivě posouzen – špatná komprese může stav i zhoršit. Při léčbě je důležitý pohyb i vhodná volba obuvi. Doporučuje se pravidelné chození, jízda na kole a předepsané cviky. Vhodné je také zabránit zvýšenému tlaku v dolních končetinách (například podložením postele v nohách o 10 cm) nebo působení vyšších teplot (lázně, horké koupele, sauna, přímý kontakt se zdrojem tepla). Ke zlepšení návratu krve k srdci naopak přispívají masáže studenou vodou. Pro celkovou dobrou tělesnou kondici je důležitá zdravá a pestrá strava a přiměřená tělesná hmotnost. Podstatná je i prevence dalších poranění a volba vhodné obuvi (bez příliš vysokého či naopak nízkého podpatku).

Tipy na jednoduché cviky, které podpoří návrat žilní krve z dolních končetin:

  • kdykoliv během dne alespoň 30x stoupnout na špičky, zhoupnout se ze špičky na patu nebo kroužit nohama;
  • při sedu se střídavě opírat o špičky a paty;
  • vsedě se opřít o paty a špičkami pohybovat od sebe a k sobě;
  • vleže propínat a krčit špičku střídavě jedné a druhé nohy nebo se zvednutými končetinami propínat a krčit prsty u nohou.

Poškození způsobené zářením

Akutním poškozením kůže po ozáření nepřiměřeným ionizujícím zářením bývá popálení, které se projevuje zarudnutím, otokem, v těžších případech puchýři. Chronické defekty způsobené radiačním zářením se projevují jako chronická radiodermatitida – atrofií kůže, její snadnou zranitelností a v nejvážnějších případech vzniká chronický radiační vřed. Jedná se o jednu z nejobtížněji léčitelných chronických ran. Často je potřebná excize (operativní odnětí) celé zraněné oblasti a rozsáhlý zákrok plastického chirurga. Chronický radiační vřed představuje i riziko vzniku maligního nádoru.

Léčba

U lokální léčby postupujeme podle obvyklých pravidel ošetřování vlhkou terapií.

Vlhká terapie

Moderní terapeutická krytí pracují na principu tvorby optimálně vlhkého prostředí v ráně, odtud také pojem vlhké hojení ran nebo moderní léčba ran. Vlhkost rány je nezbytná pro dobrou granulaci a epitelizaci rány.

Moderní vlhké krytí udržuje konstantní teplotu rány, zachovává výměnu plynů, absorbuje či odvádí exsudát, netraumatizuje ránu při převazech, prodlužuje intervaly mezi převazy. Většina vlhkého krytí chrání ránu před sekundární infekcí a vnějšími vlivy, některá působí dokonce antisepticky – HydroClean nebo Atrauman Ag. Jedinečnou vlastností některých produktů vlhkého hojení ran je schopnost netraumaticky provádět debridement rány (enzymatický, autolytický, microdebridement).

Popáleniny

Popáleniny jsou poranění způsobená účinkem vysoké teploty (horkými předměty, plamenem, horkými plyny, případně radiačním zářením). Dle výše teploty a doby jejího působení dochází ke vzniku změn na kůži a podkožní tkáni a k jejich částečné či úplné destrukci. Kromě místního poškození může dojít k poruchám regulace a funkce vnitřních orgánů.

Rozlišujeme 3 stupně popálení:

  • 1. stupeň – začervenání, otok, bolest (reverzibilní změny);
  • 2. stupeň – ztráta epidermis: a) puchýře s většinou spontánním zhojením; b) poškození dermis, vznik nekróz a příškvary;
  • 3. stupeň – ztráta kůže v celé tloušťce a postižení tkáně ležící pod ní, může jít až o zuhelnatění.

Celkový klinický obraz závisí nejen na stupni popálení, ale také na jeho rozsahu. K jeho odhadu se používá takzvané pravidlo devíti podle Wallacea (hlava, horní končetina, bérec a chodidlo, stehno, horní část hrudníku, břicho, horní část zad, dolní část zad – každá z těchto částí odpovídá 9 % povrchu lidského těla).

Léčba

Při ošetření popálenin používáme neadherentní krytí se sekundárním překrytím suchým gázovým krytem v několik vrstvách tak, aby krytí neprosakovalo na povrch. Popálenina 2a) stupně se hojí cca 10 dní, 2b) stupně pak 2–3 týdny. Pokud dojde ke komplikacím hojení popáleniny 2b) stupně, bývá nutná léčba na specializovaném pracovišti (hlubší debridement, užití speciálních krytů, případně autotransplantace dermoepidermálními štěpy). Při popálení od stupně 2b) dochází k porušení celistvosti kožního krytu a tím i k narušení bariéry proti sekundární infekci. To je třeba při výběru vhodného krytí zohlednit, pro ošetření větších ploch lze použít například některá polyuretanová krytí, která ochrannou funkci kůže nahrazují.

Omrzliny

Omrzliny jsou akutní poranění způsobená lokálně působícím chladem, zpravidla teplotami pod bodem mrazu. Ke vzniku omrzlin ovšem může stačit i teplota nad bodem mrazu – při vysoké vlhkosti vzduchu, silném větru nebo při zhoršeném prokrvování, které je dáno stavem pacienta. Vlivem chladu dojde ke stažení tepének a k omezení krevního oběhu v postižené oblasti. Nedostatečné místní prokrvení může vést k různým stupňům poškození tkáně, v krajním případě ke vzniku nekrózy.

Rozlišujeme čtyři stupně omrznutí:

  • 1. stupeň – šedobílé zbarvení, ztráta citlivosti, později zčervenání a bolest;
  • 2. stupeň – tvorba puchýřů;
  • 3. stupeň – krvácení do kůže, vznik modročerného zbarvení;
  • 4. stupeň – nezvratné zničení tkáně, která při zahřátí odpadá.

Léčba

V rámci lékařského ošetření je vhodné zahřát postižená místa v horké vodě do 40 °C. Omrzlinu dále osušíme, dezinfikujeme a překryjeme vhodným sterilním krytím. Pokud již došlo ke vzniku puchýřů, pak je na okraji incidujeme, aby neutlačovaly spodinu rány a neprohlubovaly ischemii postižené tkáně. Důležitá je prevence komplikací, zejména vzniku sekundární infekce. Pokud se totiž infekce dostaví a následná sepse ohrožuje život pacienta, bývá nutná amputace.

Exulcerované nádory

Exulcerované (zvředovatělé) zhoubné či nezhoubné nádory jsou méně častou příčinou chronických ran. Exulcerované nádory bývají špatně diagnostikovatelné – nezbytnou podmínkou pro správné stanovení diagnózy je histologické vyšetření tkáně z okrajů defektu. Je třeba k němu přikročit zejména v situacích, kdy hojení rány dlouhodobě stagnuje i přes dobrou péči a na spodině rány je přítomna hypertrofická granulační tkáň.

Léčba

Musíme pamatovat na to, že na spodině chronické rány (vředů z oběhových příčin) se po mnoha letech přetrvávajících zánětlivých změn může objevit také zhoubné bujení (maligní novotvorba tkáně, neoplazie). Zhojení těchto ran bez léčby základního onemocnění není možné.

Zanícená rána

Zanícená rána se projevuje zarudnutím a bolestí. Mezi nejběžnější rány tohoto druhu patří akutní zánět nehtového lůžka na rukou nebo nohou.

Akutní zánět nehtového lůžka

Akutní zánět nehtového lůžka může být na první pohled poměrně nenápadný, ale zato velice obtěžující problém. Jedná se o místní povrchovou infekci či absces, tedy dutinu vyplněnou hnisem, v oblasti ruky nebo méně často nohy. Jak můžete sami doma takový zánět léčit a s čím už zajít k lékaři?

Postižené místo se vyznačuje lokalizovanou bolestí, citlivostí na dotek, zarudnutím, zanícením, změněnou barvou, nebo dokonce různě pokrouceným nehtem. Pokud postižení zůstane neléčeno, může dojít ke vzniku abscesu a infekce se může šířit do dalších struktur prstu. Při některých činnostech je riziko vzniku zánětu nehtového lůžka vyšší. Patří mezi ně: kousání nehtů, sání prstů, nesprávná, agresivní manikúra, různá poranění nehtů včetně uvíznutí cizího tělesa (např třísky), modeláž nehtů, použití gelových nehtů.

Léčba

Nejlepší léčbou je prevence. Pokud se vám ale nepodaří vzniku zánětu předejít, máme pro vás několik rad, jak s infekcí bojovat. Pokud se ještě v místě postižení nevytvořil absces, může stačit přikládání obkladů z teplé vody 3–5x denně cca na 15 minut. Když infekce navzdory přikládání obkladů nepolevuje, je třeba dané místo znehybnit dlahou a nasadit antibiotickou léčbu. To už je ale práce pro lékaře. Když se na místě už vyvine absces, je třeba hnis vypustit. Někdy může stačit hnis vytlačit, pouze ale v případě, že na místo postižení není potřeba vyvinout příliš velký tlak – ten by totiž mohl tkáně ještě více poškodit. Po vypuštění hnisu místo sterilně překryjte a opět zahajte terapii teplými mokrými obklady 3–5x denně na 15 minut. Mezi jednotlivými obklady ránu vždy opět sterilně překryjte, abyste předešli opětovné infekci. V tomto případě antibiotika obvykle nejsou vůbec potřeba, protože absces je zánět ohraničený na určitou oblast. Pokud je absces příliš rozsáhlý, je na obtížně přístupném místě nebo není možné jeho obsah vypustit jen slabým tlakem, je třeba jeho ošetření přenechat chirurgovi.

Hlavní zásadou prevence akutního zánětu nehtového lůžka je sice pečlivá, ale v žádném případě ne agresivní hygiena. Používejte nedráždivou kosmetiku. Také se zkuste zbavit zlozvyků spojených s nehty – hlavně kousání a sání nehtů. A pokud toužíte po gelových nehtech či modeláži, dbejte na to, aby obojí bylo prováděno opravdu čistými nástroji v seriózních hygienických podmínkách.

Zde můžete vidět, jak vypadá zanícená rána.

Již v 60. letech 20. století bylo prokázáno, že rána, která se hojí ve vlhkém prostředí, má až o 40 procent kratší dobu hojení ve srovnání s krytím suchým obvazem. Přesto trvalo dalších téměř 30 let, než bylo vlhké hojení zavedeno do široké medicínské praxe.


Višněvského balzám

Višněvského balzám má natolik typickou vůni, že kdo ji jednou cítil, zapamatuje si ji. Višněvského balzám je klasická mast používaná v kožním lékařství, případně v jiných oblastech medicíny k hojení kožních projevů. Léčí zánětlivá a hnisavá ložiska, projevy kožních chorob, pomáhá při cévních onemocněních. Pro vysokou účinnost je Višněvského balzám v oficiální medicíně používán od roku 1927. Je volně prodejný v lékárnách.

Višněvského balzám je mast, suspenze používaná jenom zevně. Aplikuje se na místa postižená kožními záněty, furunkly (nežity), vředy, abscesy (hlízy), na hnisavá ložiska na různých místech těla (nehet, prso, podpažní žlázy, třísla), na bércové vředy, křečové žíly a podobně. Dále se Višněvského balzám používá k léčbě některých kožních chorob, například červenky (erysipeloid) či růže (erysipel). K výkonu způsobilí zdravotníci používají tuto mast při ošetřování pokročilejších stadií dekubitů. Terénní kontaktní pracovníci ošetřují Višněvského balzámem i klienty takzvaných „K“ center (drogově, injekčně závislí).

Složení: Višněvského balzám obsahuje ricinový olej, zásaditý tribromfenolát bismutitý a další složky. Původně jednu z nich podle původní receptury tvoří takzvaný peruánský balzám, který je někdy nahrazován bukovým dehtem. Peruánský balzám voní příjemněji, dehtu je zase mezi lidmi připisována větší účinnost. Tribromfenolát bismutitý je léčivá látka, která účinkuje protizánětlivě, dezinfekčně a mírně znecitlivuje tkáně.

Použití: Při použití Višněvského balzámu dojde k rychlému ohraničení zánětu ve tkáni a k rychlejšímu vyhnisání ložiska anebo ke vstřebání výpotku. Při hojení působí Višněvského balzám regeneračně. Mast se nanáší na mulové tampony (čtverce), které se přikládají na postižené místo, obvykle jednou denně. Balzám se nepoužívá na otevřené rány, oděrky a jiná povrchová poškození kůže. Nesmí se dostat na sliznice a do očí. Může se vyskytnout alergie na některou z obsažených složek. Místa ošetřená Višněvského balzámem je třeba chránit před slunečním ultrafialovým zářením. Těhotné a kojící ženy mohou Višněvského balzám používat. Mast se dá koupit v lékárnách bez lékařského předpisu.

Autor: © svevi
Foto:
© Schicagos

referenční odkaz

VINŠOVÁ, Světluše. Rána na kůži [online]. ČeskáOrdinace.cz, 2016-04-18. Dostupné online.




Tento článek si během posledních třiceti dnů přečetlo 32 lidí.


Sdílejte tento článek se svými přáteli:

Facebook    Twitter    Digg   

Poslat emailem

Vytisknout článek


přidejte sem svůj komentář

Nenašli jste zde přesně to, co jste hledali? Zeptejte se na to ostatních. Určitě Vám pomohou.
Ke svému dotazu použijte tento formulář.


Jméno
E-mail
Nadpis
Komentář
Všechna políčka formuláře je třeba vyplnit!
Připojit fotku
přehled komentářů
K článku zatím nebyl napsán žádný komentář.

zajímavé články
zaměření článku



Sitemap | RSS