Karpály na rukou

Nemoci

Zveřejněno dne 10.6.2017

Zápěstí patří v dnešní době mezi nezatěžovanější části našeho těla, což platí nejen pro těžce manuálně pracující (řezníci, zedníci, řidiči, maséři), ale i pro pracující na počítači. Přetěžování zápěstí může následně vést k vážným potížím, mimo jiné k syndromu karpálního tunelu (SKT), který je v konečném důsledku nutné řešit operativně a může skončit až ztrátou hybnosti prstů.

Co jsou to karpály

Syndrom karpálního tunelu je útlakový syndrom způsobený postižením či poškozením středního nervu (nervus medianus) v karpálním tunelu. Tlakové poškození může vzniknout například po úrazu zápěstí, zánětu šlach a vazů v této oblasti nebo poslední dobou častým chronickým přetížením zápěstí při nevhodné ergonomii práce s počítačem, tedy jako nemoc z povolání. Uváděny jsou rovněž hormonální změny v organismu, jako je užívání antikoncepce, těhotenství či menopauza.

Karpální tunel je průchod, jímž se některé nervy, drobné cévy a šlachy svalů dostávají z předloktí do dlaně. Ohraničen je ze stran vyvýšeninami zápěstních kostí (eminentita carpi ulnaris et radialis), zadní stěna je tvořena zápěstními kůstkami a zepředu je kryt zápěstním poutkem ohýbačů (retinaculum musculorum flexorum). Spolu s mnoha dalšími strukturami zde prochází i nervus medianus, který v této oblasti může být tlačen okolními strukturami na tuhé stěny tvořené zápěstními kůstkami, což vede k následné symptomatologii syndromu karpálního tunelu.

Při operativním řešení je důležité brát v potaz možnou variabilitu průběhu větví nervu medianu, jejichž přetětí je jednou z nejčastějších komplikací otevřených zákroků.


Příznaky

Mezi příznaky patří oslabená citlivost, mravenčení, pálení, trnutí a bolesti prstů rukou, které často bolí i v klidovém stavu. Postižení uvádějí, že největší bolest pociťují v noci. Syndrom lze klinicky diagnostikovat například studií nervového vedení či metodou EMG.

Jak poznat karpální tunel

Při potížích se provádí test karpálního tunelu. Jedná se o vyšetření ruky pomocí přístrojové elektromyografie (EMG). Pomocí tohoto vyšetření se změří vodivost nervů a na jeho základě neurolog potvrdí nebo vyvrátí diagnózu a zjistí závažnost postižení.

Elektromyografie (EMG) studuje funkci kosterního svalstva tím, že vyšetřuje elektrické biosignály, které ze svalů vycházejí. (Mohli bychom také říci, že jde o biosignály vznikající v důsledku svalové aktivity, což je typický příklad, ovšem takové tvrzení by mohlo být zavádějící, neboť svaly produkují elektrickou aktivitu, i když jsou v klidu.)

EMG se často provádí při současné stimulaci příslušných motorických a periferních nervů. Samotné snímání lze provádět invazivně i neinvazivně, na úrovni jediného svalového vlákna, jedné motorické jednotky i celého svalu.

Používají se povrchové i podpovrchové elektrody ve složení Ag či AgCl.


Povrchové elektrody

Povrchově se používají takzvané multielektrody, a to stripsy nebo gridy. Strips je silikonový (případně plastový) pásek s kontaktními ploškami elektrod v linii za sebou. Grid je dvourozměrné pole s ploškami elektrod (často tvořenými Ag/AgCl kuličkami uspořádanými maticově) na silikonové či plastové podložce. Gridy slouží k mapování rozložení potenciálů generovaných svalem. Dostupná je i verze plovoucích gridů, které namísto vystouplých stříbrných kuliček používají prohlubně, v nichž je aplikovaný vodivý gel – tím se redukuje vznik artefaktů ve snímaném signálu. Takovéto gridy se vyrábějí i jednorázové, přičemž je spodní strana opatřena samolepicí vrstvou, případně se připevňují samolepicí páskou.

Podpovrchové elektrody

Jde o jehlové elektrody bipolární či multipolární, případně o tenký drátek či svazek drátků. Bipolární elektroda je složena z duté jehly, jejímž středem prochází izolovaný vodič, který před hrotem jehly vychází na povrch její stěnou. Kovové tělo jehly tvoří jednu společnou elektrodu a středový vodič druhou elektrodu.

Jehlová multipolární elektroda je konstrukčně totožná s bipolární s tím rozdílem, že středem vede (a na povrch stěnou vystupuje) hned několik vzájemně izolovaných vodičů. Multipolární elektrodou lze tedy snímat několik signálu na velmi malé ploše najednou. Speciální jehlovou elektrodou se snímací plochou 25 μm lze měřit signál z jediného svalového vlákna (pro metodu SFEMG).

Podpovrchové elektrody se zavádějí kolmo na osu svalu nebo podélně. Jehlovou elektrodu lze dobře umístit ve svalu, ale jedná se o bolestivou metodu, a navíc jehla omezuje pohyb svalu a sval zároveň pohybuje elektrodou, což vede ke vzniku nežádoucích artefaktů v signálu. Jehlová elektroda může zůstat zavedena do svalu maximálně hodinu. Naproti tomu zavedený drát lze ponechat ve svalu až několik hodin, ale nelze s ním dobře manipulovat a lokalizovat konkrétní místo zájmu ve svalu. Drátové elektrody se používají tam, kde nechceme omezovat pohyb svalstva, ovšem drát se pohybem může povytáhnout.

V případě neinvazivního měření na povrchu kůže se zaznamenává signál vzniklý činností velkého množství motorických jednotek. Signál dosahuje špičkové hodnoty do 10 mV. Značný objem tkáně mezi elektrodami a svalovými vlákny, stejně jako rozhraní elektroda–pokožka omezují horní hranici využitelného frekvenčního pásma na 500 Hz. Hlavní část výkonového spektra tedy leží v oblasti 50–150 Hz.

Invazivním, takzvaným intramuskulárním EMG lze měřit elektrický potenciál malého množství motorických jednotek až jednotlivých motorických jednotek. Využitelné frekvenční pásmo sahá až k 10 kHz díky malému objemu tkáně mezi elektrodou a zdrojem signálu. Špičkové napětí dosahuje řádově stovek μV.

Snímání a záznam sumárních akčních potenciálů svalu se provádí za účelem zjištění funkcionality svalu. Využívá se povrchových nebo podpovrchových elektrod ke stimulaci periferního nervu, který pak vyvolá samotný záškub svalu, který je pak měřen povrchovou elektrodou. Podpovrchová elektroda ke snímání ve svalu není vhodná, protože dochází k jeho silné kontrakci, což se projeví vznikem artefaktů v signálu. Stimulace nervu je realizována elektrickými pulzy o frekvenci 3–5 Hz. Vyhodnocuje se amplituda a odezva na budící signál. Nízká amplituda (alespoň 10% snížení) všech odezev značí primární nemoc svalstva. Naproti tomu u nervové poruchy, jako je například roztroušená skleróza, je patrné zpoždění kontrakce vláken při normální amplitudě. Jinou verzí CMAP metody je stimulace senzorických nervů, čímž se zpětnovazebně aktivují motoneurony, a tak lze vyšetřovat jejich funkčnost či přenosové vlastnosti.


Akční potenciál motorické jednotky

Nejčastěji se k této metodě využívá podpovrchových elektrod při přirozené kontrakci svalu – lehkým zatížením svalu až do jeho zapojení na maximálně 10% MVC se aktivuje malý počet motorických jednotek. Elektroda snímá výsledný signál složený z příspěvků okolních motorických jednotek. Tento signál se dále filtruje pásmovou propustí 1,2–2,5 kHz a rozkládá na hroty, jejichž lineární kombinace nejlépe napodobí původní složený signál. Tak lze sledovat průběh aktivace jednotlivých motorických jednotek a odhalit například dystrofii svalstva, kdy je na dané zatížení aktivováno nepřiměřené množství motorických jednotek. Naopak menší počet aktivovaných motorických jednotek značí chybnou funkci motoneuronů. Oproti metodě CMAP se takto získává i informace o opakovacích frekvencích aktivace motorických jednotek, čehož lze také využít při diagnostice.


EMG jednoho svalového vlákna (SFEMG)

Tato metoda umožňuje zaznamenávat akční potenciály jednoho svalového vlákna a měření hustoty svalových vláken a neuromuskulárního jitteru. Zjištěním počtu snímaných akčních potenciálů, zaznamenávaných současně, jejichž amplituda překračuje 200 μV, zjistíme zároveň počet aktivních vláken v blízkosti elektrody. Měřením v různých místech svalu můžeme zjistit průměrnou hustotu jeho vláken. Ta se liší u jednotlivých svalů a zvyšuje se ve stáří, ale také u některých poruch motorických nervů a nervosvalové ploténky. Akční potenciály snímané SFEMG svalu mají různé vzájemné zpoždění. Odchylky od konstantní frekvence se nazývají neuromuskulární jitter a jsou způsobeny chemickým přenosem na nervosvalové ploténce. Normální hodnota dosahuje 10–50 μs a podle odchylek lze rozpoznat myopatie.


Použití EMG

EMG se používá pro diagnostiku neurosvalových onemocnění a poškození, kineziologii a poruchy kontroly pohybového aparátu. EMG signálů lze taktéž využít pro řízení protetických náhrad jako například ruky či nohy. EMG je používáno i pro ovládání počítače a jiných elektronických zařízení (PDA nebo mobilních telefonů). Možné využití sahá k řízení mobilních robotů či elektrického křesla, což může být velmi přínosné pro osoby, které nemohou ovládat křeslo řízené joystickem. Povrchové EMG je možné využít například pro ovládání her či v kombinaci s EEG ve výzkumu spánkových pochodů a nervových záchvatů.

Nízkonákladové EMG zařízení

V roce 2011 v Advancer Technologie vyvinuli jednoduchý plošný spoj, který lze používat pro konverzi měřených signálů svalů do podoby vyhlazeného výstupního signálu.


Operace

Léčba je možná několika způsoby. Účinnou léčbou je například dekomprese karpálního tunelu. Té lze v počáteční fázi dosáhnout udržováním ruky v klidovém stavu, injekcemi kortikoidů a použitím fyzikální terapie. Při plně rozvinutém syndromu je nutné přetnutí zápěstních vazů, čímž se tlak na nerv odstraní. K operaci karpálního tunelu se přistupuje tehdy, selžou-li konzervativní metody léčby (klid, vitamíny, léky, obstřiky). Odkládání operace karpálního tunelu u těžkých případů může mít nevratné důsledky: utlačovaný nerv může být natolik poškozen, že se jen stěží naplno navrátí všechny funkce ruky. Operace se provádí ambulantně při lokální anestezii a trvá asi půl hodiny. Zde můžete vidět, jak probíhá operace karpálního tunelu.

Cena operace se na soukromých klinikách pohybuje okolo 5 000 Kč včetně pooperační kontroly. Za tuto cenu získáte špičkovou péči operatérů, kteří se na operace ruky dlouhodobě specializují, minimální čekací lhůty (operace jsou možné i do 10 dní) a příjemné zázemí. Máte-li diagnostikován syndrom karpálního tunelu na základě EMG, stačí se objednat přímo na operaci. V ostatních případech si nejdříve sjednejte konzultaci, na jejímž základě vám budou provedena další dovyšetření.

Po úspěšné operaci bez vzniku komplikací může jít mnohdy pacient rovnou domů. Úleva přichází do 1 až 2 dnů a normalizace funkce celé ruky se očekává do několika týdnů, popřípadě měsíců. Končetina se smí plně zatěžovat po uplynutí doby cca 3 měsíců. Správně provedený operační zákrok vyřeší problémy definitivně, proto jej není nutné odkládat, neboť se jedná o nejúčinnější způsob léčby tohoto onemocnění. Pooperační průběh léčby je založen opět na snaze pacienta. Nutné je navštěvovat obvodního lékaře, a to z důvodu kontroly hojení a převazu rány. Vhodná je tlaková masáž jizvy, díky níž dochází k většímu prokrvení a odplavení odpadních látek, což přispívá k rychlejšímu hojení jizvy a zabraňuje srůstu struktur měkkých tkání. Ránu je nutné první týden udržovat v suchu a čistotě, aby se zabránilo vniknutí infekce. V rozmezí 7. až 10. dne po operaci byste se měli podrobit vyndání stehů. Poté nejspíše dostanete poukaz k rehabilitační léčbě, kde vás naučí všechny potřebné cviky a aplikují některou z metod fyzikální terapie. Důležité je procvičit pohyby ve všech kloubech, protáhnout zkrácené svalové struktury a postupně začít posilovat ruku při různých manuálních činnostech. Důležité je nezapomínat na péči o jizvu. Jemná masáž a potírání jizvy sádlem, indulonou nebo jiným mastným krémem nejen urychlí její hojení, ale má i kosmetický efekt. Hojení jizvy nastává po dvou týdnech a plná zátěž ruky je možná asi za jeden až dva měsíce.


Přírodní léčba

Pro úlevu od bolesti se doporučuje v pravidelných intervalech přikládat na zápěstí led. Tyto studené obklady navíc urychlují samotné hojení a mírní bolest. Při pravidelné činnosti rukou je vhodné dělat pravidelné přestávky, často ohýbat prsty a třepat rukama. Z výživového hlediska se doporučuje dlouhodobé užívání potravinových doplňků. Příznivé účinky má zvýšení denní dávky vitamínu B6 (50 mg 3x týdně) a bromelinu (1 000 mg 2x denně během akutní fáze, 50 mg 2x denně při snížení příznaků). Vitamín B6 zmírňuje zánětlivé procesy v nervové tkáni, snižuje vnímavost k bolesti a upravuje krevní oběh. Bromelin je enzym obsažený například v ananasu a má rovněž protizánětlivý účinek, přičemž pomáhá potlačovat bolest. Vyvarovat byste se naopak měli nadměrnému solení, protože sůl pomáhá zadržovat vodu v těle, což vede ke vzniku otoků. Důležitá je také rehabilitace.

Mezi alternativní léčebné metody, které mohou pomoci v léčbě syndromu karpálního tunelu, patří akupunktura, Alexandrova technika, či chiropraxe.

Pomoc může přinést také fyzikální terapie aplikovaná zaškoleným fyzioterapeutem. Bolesti pomáhá tlumit ultrazvuk, diatermie, galvanoterapie, elektrická nervová stimulace, hydroterapie a tělesná cvičení.

Cviky

Cviky na karpální tunel a cviky na zápěstí vám pomohou zbavit se bolestí a uvolnit postiženou oblast. Zde můžete vidět jednotlivá cvičení.

Autor: © Mgr. Světluše Vinšová
Foto:
© Trubio1286

odkaz na článek

. Karpály na rukou [online]. ČeskáOrdinace.cz, . .


Tento článek si během posledních třiceti dnů přečetlo 153 lidí.




sdílejte článek


Facebook   
Twitter   
Digg   

Poslat emailem

Vytisknout článek


přidejte sem svůj komentář

Nenašli jste zde přesně to, co jste hledali? Zeptejte se na to ostatních. Určitě Vám pomohou.
Ke svému dotazu použijte tento formulář.


Jméno
E-mail
Nadpis
Komentář
Všechna políčka formuláře je třeba vyplnit!
Připojit fotku
přehled komentářů
K článku zatím nebyl napsán žádný komentář.

zajímavé články
zaměření článku


SiteMAP | RSS