Cévní gymnastika

Poradna

Zveřejněno dne 9.4.2013

V žilním systému se nachází přibližně 80 % krve, proto jsou žíly označovány také jako kapacitní cévy. Odvádějí krev z tkání a přivádějí ji do srdce. Za normálních (fyziologických) okolností je 90 % krve z dolních končetin odváděno hloubkovým žilním systémem a pouze 10 % povrchovým systémem, který je nízkotlaký a má jen malou možnost samostatně se kontrahovat a přesouvat tak krev směrem k srdci – proximálně. Při onemocnění žilního systému může být tento poměr změněn. Změny průtoku způsobuje i nervová regulace žilního systému. Při převládajícím působení sympatiku se zmenší průsvit žíly – dojde k vazokonstrikci, čímž se zvýší rychlost proudění krve v žilách, a tím i přítok krve do srdce. K tomuto může docházet buď za normálních fyziologických podmínek ve stresu, při námaze, nebo za patologických podmínek, tedy při chorobném stavu, jakým je srdeční selhání, nebo při šoku. Cévní tonus ovlivňuje také endotel, což je vnitřní výstelka cévní stěny, s produkcí látek, které působí stahujícím způsobem, tedy vazokonstrikčně, a opačně relaxačně, tedy vazodilatačně.



Nápomocné mechanismy

Zpětnému návratu krve ze žil k srdci napomáhá několik mechanismů:

  • svalově-žilní pumpa
  • srdeční činnost
  • dýchací pohyby

Svalově-žilní pumpa, označovaná také jako „svalové srdce“, představuje práci svalů dolních končetin, při které se stahem lýtkových svalů krev vyhání k srdci a relaxací svalů je zase krev z distálních, níže uložených oblastí nasávána směrem k srdci. Tlak v žilním systému závisí i na poloze člověka. Ležící člověk má žilní tlak na nártu asi 15 mmHg. Vestoje dosahuje žilní tlak průměrně 80 až 100 mmHg, což představuje vysokou zátěž pro žíly, které zvětší svůj průsvit a roztáhnou se.

Při chůzi se snižuje objem krve v žilách dolních končetin a klesá žilní tlak na nártu z uvedených 80 až 100 mmHg na 30 až 40 mmHg. U zdravých končetin tento pokles přetrvává do 20 sekund po skončení chůze.

Při běhu žilní tlak na nártu nohy a v prstech klesá až na nulové hodnoty. Fyziologicky pracující chlopně zabraňují zpětnému toku krve v žilách. Při nedostatečnosti (insuficienci) chlopní žilní tlak klesá minimálně, protože při relaxaci svalů krev teče retrográdně, tedy zpět do vzdálených (distálních) oblastí.

Prokrvení končetin preventivně podporujeme pravidelným cvičením. Stejně tak i při onemocněních s poruchami periferní cirkulace (poruchy tepenného a žilního systému) pravidelným opakovaným zatěžováním svalových skupin podporujeme prokrvení končetin, které jsou lokalizovány periferně od poruchy, čímž podporujeme tvorbu funkčních kolaterál a zvyšování průtoku krve.

Podstatou cviků je zapojení svalové pumpy svalů dolních končetin, čímž se podpoří žilní návrat stagnující krve z dolních končetin.


Podstata cvičení

Jde o jednoduché cvičební prvky, které po instruktáži procvičuje každý samostatně a které jsou určeny na udržení nebo zlepšení stavu poškozené periferní cirkulace. Při onemocnění cév je nutné individuálně upravit cvičení podle rozsahu onemocnění a podle individuálních schopností pacienta. Hlavním cílem cvičení je předcházet oslabování svalstva, posílit oslabené (hypotrofické) svalstvo, odstranit porušené kloubovo-svalové koordinace, jakož i zlepšit funkce kolaterálního oběhu, zvýšit pozitivní enzymatické změny v ischemickém svalstvu. Cévní gymnastika je soubor aktivních pohybů dolních končetin, při nichž se využívá žilní svalová pumpa. Je přitom důležitá správná funkce hlezenního kloubu, a to kvůli procvičování končetin, které začíná od periferie (prstů), respektive procvičování svalů při onemocnění tepen, které jsou zásobovány poškozeným cévním řečištěm. Podstatou cévní gymnastiky je intenzivní intervalový trénink s opakovanými krátkými stahy svalů. Kontrakce svalů jsou střídány odpočinkovými pauzami, čímž se na poměrně dlouhou dobu zvyšuje průtok krve v tepnách, které přemosťují uzávěr, i stimulace ke zvětšení průsvitu cévy. Čím častěji je prováděn trénink, tím mohutnější je stimulace. Dalším důležitým efektem je maximální pracovní hyperémie, to znamená prokrvení při cvičení až do únavy. Pokud pokračuje gymnastika během rostoucí únavy, prokrvení se již dále nezvyšuje, ale prodlouží se trvání hyperémie po skončení zátěže.


Tréninková jednotka

Počty cviků v jedné sérii tréninkové jednotky stanovíme podle specifického zátěžového testu. Při uzávěru břišní aorty nebo jedné z ilických (kyčelních) tepen pacient provádí dřepy nebo podřepy. Při femoris-popliteálním postižení a postižení horní třetiny tepen bérce dělá výstupy na špičky. Při postižení, které odpovídá dolním dvěma třetinám holeně pacienta, vykonává střídavě předozadní ohýbání nohy v kotníku v horizontální poloze, tedy vleže se zdviženými dolními končetinami, to znamená nad úrovní srdce.

Počet cviků pro tréninkovou jednotku představuje dvě třetiny celkového počtu cviků, které pacient uskutečnil až do ischemické bolesti takové intenzity, při které byl nucen cvičení ukončit, přitom cviky vykonával tempem cca 40 cviků/min.

Vlastní intenzivní intervalový trénink se skládá z typu cviků podle výšky postižení cévy, přičemž po sérii cviků následuje 2 až 3 minutová relaxační pauza vleže, vsedě nebo vestoje. Soubor cvičení je třeba provádět minimálně 2–3krát denně a každých 4 až 6 týdnů je vhodné nové otestování maximálního počtu cviků v jedné sérii. Pokud se zjistí zvýšený počet cviků, znamená to zlepšení tolerance zátěže, a stanoví se nový, aktuální 2/3 počet cviků, který se procvičuje stejným způsobem.

Při zahájení intenzivního intervalového tréninku je nutný dohled specialisty – lékaře, fyzioterapeuta, který provede test chůze, jímž zjistí vzdálenost v metrech, kterou pacient přejde do prvního pocitu bolestí v dolních končetinách, takzvaná klaudikační vzdálenost. Tempo testované chůze by mělo být 120 kroků za 1 minutu.

K dalším specifickým testům patří test podle Ratschowa, Prusíka, polohový test, Treadmill test k odlišení závažných příznaků onemocnění cév dolních končetin (patří k vyšetřením specialistou pro klinickou diagnostiku). Uvedené intervalové testy, jakož i test pro intenzivní intervalový trénink, jsou kontraindikovány u závažných onemocnění, pro které lékař-specialista může vyloučit u pacienta testování a s kterými je seznámen fyzioterapeut, pracovník, který je určen pro provedení testu. K prodloužení klaudikační vzdálenosti a ke zvýšení počtu prováděných cviků v jedné tréninkové jednotce dochází při pravidelně prováděném intenzivním tréninku přibližně po prvních šesti týdnech. K dalšímu výraznému zvýšení zátěžového testu dochází následně po čtrnácti týdnech, pak následuje mírný vzestup po půl roce a někdy ještě po prvním roce. Trvalý léčebný trénink je nutný k udržení nabyté výkonnosti. Měl by se uskutečňovat i po chirurgických a intervenčních zákrocích.

Rozsah tréninkové aktivity je třeba v případě onemocnění cév dolních končetin vždy konzultovat s lékařem-specialistou.


Typy cvičení

  • vleže
  • vsedě
  • vestoje

Cvičení vleže na zádech

  • předozadní ohýbání a napřímení prstů nohy;
  • předozadní ohýbání nohy v kotníku;
  • kroužení nohy v kotníku, přičemž bérce jsou podloženy tak, aby byly dolní končetiny uloženy do 45 ° vůči trupu;
  • přitahování kolene k břichu a napřímení nad podložku.

Každý cvik je vhodné provést tempem 40 opakování/min. v celkovém rozsahu 2/3 celkové doby od zahájení cvičení po vznik ischemické bolesti, při které bylo nutné cvičení přerušit. Následuje 2–3minutová relaxační pauza. Cvičení je nutné opakovat dvakrát až třikrát v jedné tréninkové sérii dvakrát a vícekrát denně.

Závažnou chybou je podkládání dolních končetin izolovaně pod koleny, kdy může dojít k útlaku cév s nežádoucím snížením průtoku krve. Pro zvýšenou polohu dolních končetin podkládáme holeně po celé délce.

Cvičení vsedě

Cvičení vsedě předchází korekce a nácvik správného sedu. Chodidla jsou na šířku pánve vzdálené od sebe a jsou opřeny celou plochou na podložce, během cvičení je vyvíjen rovnoměrný tlak na podložku z oblasti paty, příčné klenby, nepřetěžujeme kotník přesouváním tlaku na vnitřní hranu chodidla. Kolena jsou optimálně vsedě těsně pod úrovní kyčlí a bérce a směřují kolmo k zemi nebo jen mírně šikmo s úhlem ohnutého kolena menším než 90 °. Pánev je ve středním postavení nebo nakloněná dopředu, nepřeklápí se dozadu, což vede k zakulacení páteře. Pánev se lehce naklopí dopředu – do anteverze, napomůže zdvižení a vypnutí hrudníku. Ramena lehce stáhneme dolů, čímž zlepšíme fixaci lopatek.

Vsedě provádíme:

  • výpony na špičky;
  • střídavé zvedání špiček s oporou o patu.

Každý cvik je vhodné provést tempem 40 opakování/min. v celkovém rozsahu 2/3 celkové doby od zahájení cvičení po vznik ischemické bolesti, při které bylo nutné cvičení přerušit. Následuje 2- až 3minutová relaxační pauza. Cvičení opakovat dvakrát až třikrát v jedné tréninkové sérii dvakrát až třikrát denně.

Cvičení vestoje

Cvičení vestoje začínáme nácvikem správného stoje, tedy postavení částí: hlava, hrudník, břicho, dolní končetiny. Chodidla jsou na šířku pánve rovnoběžně nebo jen v mírném úhlu vytočené od sebe ven. Kolena nepřetěžujeme do maximálního natažení, tedy „uzamčení“. Břicho zatáhneme, zakřivení páteře ve fyziologických rozmezích dosáhneme lehounkým povytažením trupu nahoru, přičemž ramena jemně stlačujeme dolů, lopatky neodstávají, jsou fixovány k hrudníku, hrudník je v takovém postavení lehce vypnutý dopředu. Hlava je vzpřímená, bez předsouvání brady, brada směřuje jen mírně šikmo dolů a je „zatažená“. Při pohledu z boku by ucho mělo být kolmo nad ramenem. Pro svaly lýtka je nejúčinnějším cvičením právě stoj pro největší zátěž svalů způsobenou působením hmotnosti těla a gravitace.

Cviky ve stoje začínáme:

  • výpony na špičky;
  • podřepy;
  • výstupy na schůdek (střídavě pravou a levou nohou).

Výška schůdku, resp. podložky je individuální, zejména pokud je přítomno artrotické postižení kloubů dolní končetiny. Cviky je třeba provádět rytmicky, při velké svalové slabosti zpočátku vlastním tempem. Každý cvik je vhodné provést postupně tempem 40 opakování/min. v celkovém rozsahu 2/3 celkové doby od zahájení cvičení po vznik ischemické bolesti, při které bylo nutné cvičení přerušit. Následuje 2–3minutová relaxační pauza. Cvičení opakovat dvakrát až třikrát v jedné tréninkové sérii dvakrát až třikrát denně.

Cvičení ve vodě, stejně jako cvičení proti zvýšenému odporu, zvyšuje náročnost cviků, ale i jejich účinnost. Efekt cvičení ve vodě představuje lepší tonizaci vaskulárního systému, snížení účinku gravitace, zvýšení práce svalů pohybem se zvýšeným odporem (rezistovaným), čímž také zlepšujeme návrat krve z periferních oblastí těla k srdci.

Velmi vhodná tréninková aktivita je přirozená chůze, která přináší efekt stimulace rozvoje kolaterálního oběhu dolních končetin účinkem pravidelné svalové práce. Rychlost kroků může být 120 kroků/min. jako intenzivní trénink nebo 60 kroků/min. jako pomalý trénink. Vždy je třeba respektovat nástup bolesti v dolních končetinách a až po relaxační pauze pokračovat v chůzi.

Doporučuje se obvykle začít s půlhodinovou procházkou a postupně prodlužovat náročnost chůze v pořadí: 1. doba chůze; 2. tempo chůze; 3. náročnější terén. Podle mnohých autorů je vhodné dobu chůze s dobrým tréninkovým efektem prodloužit od počátečních 20 minut do dvou hodin minimálně 5 dní v týdnu. Chůzi je třeba doplňovat cvičením oslabených (hypotrofických) svalových skupin.

Autor: © Jakub Vinš
Foto:
© Matthew Bowden

referenční odkaz

VINŠ, Jakub. Cévní gymnastika [online]. ČeskáOrdinace.cz, 2013-04-09. Dostupné online.




Tento článek si během posledních třiceti dnů přečetlo 74 lidí.


Sdílejte tento článek se svými přáteli:

Facebook    Twitter    Digg   

Poslat emailem

Vytisknout článek


přidejte sem svůj komentář

Nenašli jste zde přesně to, co jste hledali? Zeptejte se na to ostatních. Určitě Vám pomohou.
Ke svému dotazu použijte tento formulář.


Jméno
E-mail
Nadpis
Komentář
Všechna políčka formuláře je třeba vyplnit!
Připojit fotku
přehled komentářů
K článku zatím nebyl napsán žádný komentář.

zajímavé články
zaměření článku



Sitemap | RSS